Stíny naší duše II: Kdo vás zval?

Stín je něco, co nám nahání strach. Je to něco, co není vidět, co nás děsí. Člověk obvykle s tímto stínem,, byť vlastním, nechce mít nic společného.

Podle Junga je stín vytěsněním skrytého nebo nevědomého aspektu nás samých, které naše já potlačilo, nebo vůbec nerozpoznalo. Můžeme vytěsňovat špatné, ale i dobré vlastnosti. Například můžeme potlačovat lakotnost a máme strach, aby ji v nás někdo nerozpoznal, proto se bojíme odmítnout přispět do kasičky veřejné sbírky. Naopak někteří zločinci v sobě nedokážou vnímat dobré vlastnosti a navenek plodí jen zlo.

Stín je naše nevědomí. Jsou to bytosti v nás, kterými bychom raději nebyli. Pokud však chceme dosáhnout jednoty, pak se jimi nakonec stát musíme. Při integraci stínu musíme na světlo vytáhnout různé stránky své povahy, do nichž bychom nikomu jinému nedovolili nahlédnout. Musíme pochopit, že žádná vlastnost či emoce není primárně špatná. Všechny jsou potřebné. Špatné jsou pouze extrémy, protože nás vyvádějí z rovnováhy. Potlačením stínů se vzdáváme jejich přínosu v životě a blokujeme jejich správné použití. Jeden extrém se snažíme vyřešit dalším extrémem. Stín vyrůstá z našeho odporu a žije z našeho vnitřního konfliktu. Nebojme se ho vytáhnout hluboko z povědomí, poznat jej, pochopit, ovládnou a zapojit do naší osobnosti.

Stín není jen myšlenkou – stává se naší organickou součástí. Je to náš reakční mód. Můžeme být nastaveni na boj v každé situaci, nebo naopak vždy očekávat prohru. Velmi důležitý pro náš reakční mód je porod a rané dětství (zda jsme zažívali pocity bezmoci, nepochopení, získali jsme zkušenost, že nemá cenu se snažit, nebo jsme naopak byli zahrnutí láskou a byly plněny naše potřeby). Stín se projevuje v souboru reakcí celého organismu a ovlivňuje celý náš život: vkus, zájmy, výběr partnera. Promítá se do stavby a črtů těla: můžeme mít vrásky od smíchu, ale i od starostí… Je zakódován do fyziologických reakcí, do myšlení, chování, pocitů, preferencí i nálad. Čím je člověk starší, tím jsou stíny více vidět. Bohužel člověk má tendenci tyto stíny vidět spíš na ostatních než na sobě.

Kde se vzaly
  • Potlačování. Každý člověk se narodí se souborem genů (informací), které určují, jak bude vypadat, jaké bude mít vlastnosti, nadání, nedostatky. Každý člověk je unikát a má jiné predispozice. Jsou to automatické podprogramy, které v nevědomí řídí naše chování. Primárním důvodem potlačení vlastí osobnosti je strach z vyloučení ze společnosti. Toto potlačování začíná klíčit již v raném věku a podílí se na něm hlavně výchova. Přejímáme rodičovský vzor, zároveň si uvědomujeme jejich chyby, chceme i nechceme být jako oni… Silný vliv mají i rodinná tabu a společenský tlak. Z potlačování vlastní osobnosti vzniká emocionální stres. Neustálé pnutí v člověku vyvolává nesoulad mezi tím, jaký by chtěl být, a tím, jak se ve skutečnosti cítí. Tento typ stresu se projevuje sebekritikou, negativitou, úzkostí a strachem. Rada je prostá, ale v praxi obtížně proveditelná: Mít rád sám sebe takového, jaký skutečně jsem.

    • Ale pozor, roli hrají i toxiny v mateřských orgánech! Například toxicky zatížené plíce vyplodí pocity smutku. Následně vzniká nesoulad mezi tím, co očekává část našeho podvědomí (třeba touhu pustit se do díla). Smutek zabraňuje konání, tudíž vzniká stres, který následně ovlivní celý organismus. Často se objeví i agresivita namířená proti sobě. Důsledkem jsou chronické infekce, vleklé záněty, často i autoimunita.
  • Opouzdření (uzavření). Pokud člověk zažívá velmi silnou bolest, fyzickou nebo emocionální, sebezáchovným mechanismem je tato bolest potlačena. Aby byl organismus ochráněn, není bolest vpuštěna do vědomí. Dojde však k tomu, že vznikne velmi silný paměťový otisk události a vznikají psychocysty – otisky minulých, velmi silných stresových zážitků, nepropojených s vědomím. Mohou to být i vjemy z prenatálního života, raného dětství, či dokonce silné vzpomínky našich předků. Psychocysty v nevědomí jsou nekontrolovatelnou silou, která spouští emoční poplach – nejčastěji v podobě úzkosti, fobií či amoku. Důležité proto je uvědomovat si své emoce a pocity a zároveň vědět, proč jsou takové, jaké jsou. U pocitů bez příčiny hledat, co je způsobuje, propojit pocity a rozum.

    • Psychocysty jsou naše stíny, které nechceme vidět, opouzdřili jsme je oblakem neviditelnosti. Vlivem nepropojenosti v mozku spolu buňky v těle nekomunikují, vznikají mikrobiální ložiska. Úkolem informační medicíny a informačních přípravků je tyto stíny odkrýt a odkrýt i všechna naše tabu. Podívat se pravdě do očí a začít řešit skryté problémy.

 

V závěrečném dílu seriálu prozradíme, proč je dobré, ba dokonce nutné všechny své stíny obnažit a jak je vlastně poznat. 

Zdroj: Bulletin Joalis info 5/2015, článek Stíny naší duše

Autor: Mgr. Marie Vilánková

Redakčně upraveno

Ilustrační foto: www.shutterstock.com