V tomto díle vám skrze osobní příběh ukážu, jak důležité je aktivně se připravit na období těhotenství a porodu a jak přínosné je naslouchat své intuici, svému tělu.
Ačkoli by se logicky mohlo zdát, že po problematice výtoků by mělo následovat téma „Jak své tělo připravit na otěhotnění,“ my se budeme záměrně věnovat těhotenství a porodu. Právě můj osobní příběh nese prvky, které jasně ilustrují, že máme více možností, než se na první pohled může zdát.
Těhotenství je téma, které je mi velmi blízké. Muži – gynekologové a porodníci – o něm sice píšou knihy, ale vlastní zkušenosti logicky nemají. Já naštěstí ano. Mám čtyři zdravé děti a všechny jsem kojila do dvou let. Před časem jsem si přečetla, že jsem v podstatě polovinu svého dospělého života byla buď těhotná, nebo kojila. Jeden kamarád se mě dokonce zeptal, jak jsem to mohla přežít. Velmi jednoduše. Pro mě to nebylo žádné přežívání. Byla to radost. Všechna těhotenství byla těmi nejlepšími chvílemi mého života. Příchod každého dítěte jsem vnímala jako požehnání, i když se mi nevyhnuly těhotenské nevolnosti, únava, bolesti zad, poporodní blues, nevyspání a podobné problémy. Možná si řeknete – to se to někomu radí, když je zdravý a pak mu jde vše samo. Ale ono to tak jednoduché nebylo.
Moje trable s prvním porodem: Císařský řez jako neměnná diagnóza?
První dcera Mařenka se narodila císařským řezem. Stejně jako já i moje maminka. Babička tehdy čekala na porod v porodnici, protože už byla po spočteném termínu porodu – byly to dokonce 3 neděle. Při vizitě se nesměle zeptala lékaře, jestli je to normální. Ten jí odpověděl, že zřejmě otěhotněla později, než si myslí. Ona mu však vysvětlila, že to není možné, protože dědeček odcestoval. Okamžitě jí byl proveden císařský řez. Já jsem se své mamince narodila 19 dnů po termínu. Historie se tedy opakovala. Dnes by se něco takového nestalo, protože všechny děti se podle současné porodnické praxe, v souladu s postupy lege artis, musí narodit do ukončeného 42. týdne.
Když jsem čekala Mařenku, císařského řezu jsem se obávala. A to, čeho jsem se bála, se také stalo. Byla jsem tehdy na konci 42. týdne těhotenství a lékaři mi sdělili, že pokud do druhého dne neporodím, bude se to muset řešit. Porod se mi rozběhl zřejmě ze strachu. Nejprve vše vypadalo v naprostém pořádku. Pak se alepohodový a bezbolestný porod stal kvůli lékařské rutině velmi bolestivým a komplikovaným. Lékař mi při prohlídce protrhl plodové obaly a injekčně podal oxytocin.
Kdo to tady řídí?
Porod je velmi složitý proces, který si přes hormonální systém matky dítě prakticky řídí. Nejlépe ví, kdy je připravené přijít na svět. Čeká ho náročný úkol: správně se natočit do porodních cest a nastavit hlavičku a tělo do takového úhlu, aby se dokázalo protáhnout porodními cestami. Protože je lidská pánev díky našemu pohybu ve stoje velmi zúžená, jde o každý milimetr. Dítě se nachází v plodovém vaku chráněné plodovou vodou. Ta ho ochraňujenejen před infekcemi, ale také pomáhá správně vstoupit do porodních cest. Protržení plodové vody je tedy naprosto nesmyslný zákrok. U mě způsobil to, že Mařenka uvízla v porodních cestách a nebyla už schopná natočit se do správné polohy. Umělý oxytocin navíc zesílil stahy do nesnesitelné bolesti a frekvence, která narušovala přirozený proces. V tuto chvíli už byl tedy s největší pravděpodobností císařský řez nezbytný. Ovšem až po 20 hodinách, kdy porod probíhal naprosto pohodově – dokonce jsem si tehdy říkala: „Tak to má být ta hrozná bolest?“
V té době jsem si říkala, jak svědomitě pan doktor Mařenku „zachránil“. I díky pěknému přístupu na oddělení šestinedělí jsem byla ráda, že to tak dopadlo a lékaři jsem poděkovala. Dokonce i následné velké problémy s kojením se mi díky hodným a zkušeným sestrám podařilo překonat. Z nemocnice jsem odcházela s názorem podobným jako velká část maminek, která zažije lékařsky řízený porod–„Jak by to asi dopadlo, kdyby lékař nezakročil včas?“
Když se ozve intuice
Postupně se mi začala do hlavy vkrádat myšlenka, zda to ve skutečnosti nebylo trochu jinak. Přispěla k tomu i moje psychika, cítila jsem se – i přes veškerou radost z nově narozeného miminka – hrozně. Začala jsem pochybovat, zda jsem vůbec normální žena, když nedokážu porodit dítě a pod porodní bolestí se sesypu. Nerozuměla jsem tomu. Lékaře jsem se ptala, kolik dětí se může císařským řezem narodit. Řekl mi, že maximálně tři. I to mi vadilo, moje nitro se bouřilo. Proč má nějaká operace ovlivnit, kolik budu mít dětí? Začaly se množit pochybnosti o samotném porodu; nedokázala jsem selským rozumem pochopit, proč jsem se během pár minut z absolutní pohody dostala do tak bezmocného stavu. Už si nepamatuji přesně na tu chvíli, kdy jsem se rozhodla, že příště to takhle dopadnout nesmí.
A začala jsem číst
Nakoupila jsem si učebnice gynekologie a porodnictví. Pročetla jsem řadu porodních příběhů a článků na internetu. Pochopila jsem, co se stalo. Normálně probíhající porod byl díky zásahu lékařů přerušen, a to naprosto zbytečně. Řadu let poté mi došla ještě další věc. O víkendu se v nemocnici v šest hodin předává směna, Mařenka se narodila okolo páté. Lékaři si tedy zřejmě chtěli ulehčit práci a raději porod operací ukončili, než aby přidělávali práci svým kolegům, které čekala nedělní noční směna. Mám v sobě hodně mužské energie a tenkrát se moje ženská část doslova krčila v koutku. A pocity z „ukradeného“ zážitku porodu ji zatlačily ještě víc do kouta. Už tehdy moje podvědomí cítilo, že je to pro můj další vývoj velmi důležitý okamžik.
Cesta k samostudiu otevřena
Uvědomila jsem si, že nestačí jen odhodlání, ale že potřebuji opravdu odborné znalosti. Co budu dělat, až mne lékař začne přesvědčovat, že nějaký zákrok nebo lék je pro mne i mé budoucí dítě nezbytný? Pokud nebudu umět argumentovat na jeho úrovni, tak mě přesvědčí. Věděla jsem, že pokud chci překonat tu šňůru císařských řezů, které máme v rodině, musím nechat pracovat svoje tělo a svou mysl bez jakýchkoli intervencí a předsudků. Pokud se to má příště podařit, musím věřit tělu i své intuici a nesmím na sebe nechat působit nic, co by ve mě vyvolalo strach a negativní emoce. Když jsem po dvou letech opět otěhotněla, věděla jsem, že budu mít znovu problém s termínem porodu. Rozhodla jsem se tedy při první prohlídce upravit si termín a posunula jsem si termín poslední menstruace o týden. Můj lékař byl zkušený a zřejmě to i z ultrazvuku poznal, ale naštěstí to nijak neřešil. To pro mne bylo zásadní rozhodnutí: poprvé v životě jsem šla vědomě proti systému a uvědomovala si i veškerá rizika. Přeci jen jsem měla prostudovanou gynekologii a moc dobře jsem věděla, že přenášení má také svá nebezpečí.
Intuice vysílá dobré signály jen ve zdravém těle
V této době jsem už dva roky byla součástí týmu Joalisu a užívala jejich informační preparáty. Věděla jsem, že očekávaná dcera Anežka bude vědět nejlíp, kdy má přijít na svět. Věřila jsem své intuici.
Právě v tomto bodě bych chtěla upozornit na paradox a poměrně velké riziko u domácích porodů. Mnoho žen je o své dobré intuici přesvědčeno a myslí si, že se mohou na svoje tělo spolehnout. Bohužel, u toho, kdo má tělo zanesené toxiny a infekcemi, to nemusí být pravda. Naše vlastní emoce jsou ovlivněny natolik, že si to neuvědomujeme a jsme skrytě manipulováni. Opět jsem přenášela, a tak jsem na porod musela jít čekat do nemocnice. Začala jsem pátrat, která porodnice mi umožní zkusit rodit vaginálně, přestože jsem v těhotenském průkazu měla napsáno, že z důvodu neprůchodnosti porodních cest není vaginální porod možný. Nakonec jsem skončila na Bulovce, kde ještě v té době existovalo Centrum aktivního porodu.
Měla jsem štěstí na lékaře, který byl velkým příznivcem přirozených porodů a byl také ochotný se mnou otevřeně komunikovat. Řekl mi, že bohužel podle předpisů v CAP rodit nesmím, protože jsem riziková rodička. A také mi otevřeně řekl, že nevidí moc šancí na normální porod. Ale pokud prý opravdu chci, nechá mě se o to pokusit. Pokud však prý neporodím do konce 42. týdne, bude muset provést císařský řez, protože po minulém císařském řezu je nevhodné porod vyvolávat. A ač někdy nerad, i on musí postupovat lege artis a ukončit těhotenství do konce 42. týdne. Po vyšetření ultrazvukem mne uklidnil, že vnitřní jizva na děloze je zhojená tak, že ji nenašel. Domluvili jsme se tedy, že nechá zatím vše probíhat a počkáme, jak se to bude vyvíjet dál.
Narození Anežky
Nebudu vás zahrnovat podrobnostmi – Anežka se narodila až ve 2. polovině 43. týdne. Jeden večer jsem měla divný pocit a také se pomalu začal dostavovat strach z toho, že porod sám nezačne. Jedna ze sestřiček v CAPu mi poradila, že stimulací bradavek se tvoří vlastní, přirozený oxytocin. Večer jsem cítila, že se tělo začíná připravovat na porod. Několikrát jsem se vyprázdnila. Byl to podobný pocit, který znám u menstruace. Střeva začnou intenzivněji pracovat a zbaví se svého obsahu, aby tělo nebylo zatížené zpracováváním potravy. Měla jsem strach z lékařských zásahů, takže jsem v noci o porodních bolestech nikomu neřekla.
Po zkušenostech s Mařenkou jsem čekala dlouhý porod a raději nabírala síly. Byly chvíle, kdy bolest byla silná; v tu chvíli jsem se modlila k panně Marii, pomohlo mi to bolest moc nevnímat. Porod proběhl ráno, a to v naprosté pohodě. Prakticky jsem začala rodit ve své posteli. Měla jsem štěstí, že na sále byla porodní asistentka, která pracovala v CAPu a k níž jsem měla naprostou důvěru. Přestože Anežka měla 3,60 kg, dokázala jsem ji i se svou úzkou pánví naprosto bezproblémově porodit. Porod byl velmi rychlý, překvapila mne jeho intenzita. Přestože jsem byla v nemocnici, cítila jsem se díky lékaři, který mi fandil, a zmíněné porodní asistentce absolutně v bezpečí. Vypnula jsem svoji mysl a dělala jen to, co chtělo tělo. Vzpomínám si, jak s křikem odešlo veškeré mé napětí. Byla jsem velmi šťastná, že jsem to tentokrát dokázala. Značně si vážím lékaře, který za mnou po porodu přišel na pokoj a řekl mi, že by měl vrátit lékařský diplom. Já jsem ale věděla svoje. Za to, že jsem dokázala přirozeně porodit i přes první císařský řez, vděčím informační medicíně.
Dispozice i vlivy infekcí se dají vyřešit
Jako dítě jsem prodělala akutní boreliózu a obrnu lícního nervu. Boreliová ložiska se mimo jiné usídlila i v mém hypotalamu; ovlivňovala tak celý můj hormonální systém. Jenom pro zajímavost – před detoxikací byla délka mého cyklu až 35 dnů. Ve své době jsem to dokonce považovala za normální. V kombinaci s tím, že v naší rodině se tak nějak všichni vyvíjíme a dospíváme později, než je v průměru obvyklé, nedošlo u mého prvního těhotenství ve správnou chvíli k produkci těch náležitých hormonů, které umožňují rozvolnění vaziva v oblasti pánve. V těle byl nedostatek oxytocinu, progesteronu a dalších hormonů, které řídí porodní proces. Je možné, že kdyby nedošlo k umělým zásahům, tak by si je tělo postupně v dostatečném množství vytvořilo a porod by doběhl normálně. Problémem je, že lékaři nemají dlouhé porody rádi, zdají se jim rizikové a zasahují do nich.
Dnes už se nedozvím, jak by to při mém prvním porodu bylo, ale to není důležité. Tím, že se Mařenka narodila císařem a já jsem v té době neměla potřebné znalosti, došlo k obsazení jejího střeva nesprávnými bakteriemi, včetně zlatého stafylokoka. Dokonce měla i akutní zánět pupíku, který byl léčen antibiotiky. Lékařka mi tehdy pohrozila tím, že budu zodpovědná za to, že se jí zánět dostane do jater a poznamená ji na celý život. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jaké to je, když vás lékař straší a vy nemáte dostatek znalostí a argumentů k sebeobraně.
Právě kvůli císařskému řezu tedy moje nejstarší dcera užívala jediná antibiotika za svůj dosavadní život. Problém s poškozenou mikrobiotou se ale naštěstí dal řešit; tenkrát mě vedl mateřský instinkt. Cítila jsem, že je důležité Mařenku za každou cenu kojit, což kvůli rozhozenému hormonálnímu systému a také vpáčeným bradavkámnebylo úplně jednoduché. Kojila jsem nakonec až do dvou let. Navíc tím, že jsem z vesnice a vždycky jedla většinu věcí z vlastní produkce, byla moje vlastní mikrobiota zdravá a já ji kojením Mařence předala. Tím došlo de facto k nápravě škod v oblasti střev.
Při své vlastní detoxikaci jsem samozřejmě musela kromě borrelií z hypotalamu a nervového systému odstranit i toxiny z jater a celou řadu dalších zátěží. Všechny moje další porody (syn Matouš a dcera Viktorka) proběhly už v pořádku a přirozeně. Možná jen ten poslední mi dal trošku víc zabrat, ale to bylo hlavně tím, že každé mé dítě váží o trochu víc než to předchozí. První dcera Mařenka měla 3,3 kg a poslední Viktorka vážila bez pár gramů 4 kg. V duchu jsem si říkala, co by na to řekl lékař, který mi do lékařských záznamů po prvním porodu napsal: „Neprůchodnost porodních cest, normální porod není možný.“
Ze své zkušenosti tedy vím, že pro otěhotnění, zdárný vývoj plodu v těhotenství, samotný porod i kojení je zásadní mít zdravý hormonální systém a zdravé tělo, tedy hlavně gynekologický trakt bez infekcí. Pokud se to podaří, tak i zdánlivě velké problémy se mohou hravě vyřešit.