Jsou místa, která si vás jednoduše zavolají. Taková setkání pak bývají velmi intenzivní. Mně se letos jedno takové volání podařilo vyslyšet. Navštívila jsem bosenské pyramidy.
Někdy jsem jak malé dítě. Těším se na Letní školu, která je pro mne vrcholem a zakončením pracovního roku. Užiju si přednášky, čas strávený s vámi a pak hurá, čeká mě volný srpen, kdy čas věnuji rodině, zahradě a také většinou jedeme někam na dovolenou. Tím, jak mám celý rok striktně naplánovaný dopředu a přesně vím, kde budu který víkend přednášet, tak naopak při dovolené neplánujeme nic a čekáme, kam nás nohy, tedy spíše kola, zanesou. A letos to bylo opravdu zajímavé.
Na následující události mě mohlo upozornit téma, které rozvíjela dcera Viktorka ve svých hrách. Najednou začala stavět ze stavebnic pyramidy. Všimla jsem si a zarazilo mě, že je stavěla oboustranné, tedy nejen část, která je vidět nad zemí, ale zrcadlově i symetrickou část, která by byla pod zemí. Nemohla najít část stavebnice, stavební podložku, tak si pomohla tím, že je umisťovala do peřiny, kde držely, jak si představovala. Zaujalo mě to, ale víc jsem o tom nepřemýšlela…
Bydlení na kolech
Stejně jako vloni jsme si od mého bratra půjčili obytný vůz. Mají se ženou pět dětí a je to pro ně nejpraktičtější řešení. Jsem moc ráda, že nám ho pravidelně na dovolenou půjčují. Ještě den před odjezdem jsme netušili, kam pojedeme. Do Holandska na kola ke kanálům, někam k moři, do hor? Nakonec rozhodla ještě platná dálniční známka do Maďarska od bratra a jeli jsme nejprve k Balatonu. Tam jsme pobyli dva dny a vyrazili cestou přes maďarský venkov na jih. Snažíme se obvykle vyhýbat dálnicím, abychom něco viděli. Zdrželi jsme se na maďarských hranicích a zamířili k Sarajevu. Muž se mě několikrát ptal, kudy má jet. Upřímně, vůbec jsem netušila, kde jsme, protože na dovolené si užívám toho, že nemusím řídit, starat se o mapy a navigaci. Náhodně jsem otevřela mapy a vybrala jednu z asi pěti možných cest. Nepospíchali jsme, koupili jsme si meloun, snědli ho u řeky. Pak už byl večer, tma a cesta začala být únavná, hlavně pro řidiče. Chtěl najít nějaké parkoviště, kde bychom mohli přespat. K tomu používám aplikaci, ale zrovna jsme byli v horách a nikde v okolí nebylo vhodné místo. Za chvíli jsem se podívala znovu do mapy, pak do aplikace, musela jsem šetřit daty, protože jsem si neuvědomila, že jsme přejeli do Bosny, která není v EU a musím si koupit datový balíček. To se nakonec podařilo a já jsem znovu hledala, kde na noc zakotvíme. Viděla jsem dvě vhodná místa. Jenže jedno bylo vysoko v horách a pak až asi za 70 km. Když jsem to sdělila muži, nebyl nadšený a říkal, že tolik kilometrů už asi neujede. Dívala jsem se na vhodná místa, ale nebylo nic k nalezení, kilometry pomalu ubíhaly. Za nějaký čas jsem znovu zapnula aplikaci a uviděla „to“ parkoviště. Bylo od nás asi 20 km, tak jsem na něj klikla, abych si přečetla podrobnosti, zda tam bude možné přespat.
Nic není náhoda
Najednou jsem zpozorněla – četla jsem, že parkoviště je nástupním místem k bosenským pyramidám. Zalapala jsem po dechu – místo, které vím, že existuje, ale vůbec jsem dosud nevěděla, kde přesně je. Místo, které chci někdy navštívit, protože mi ho mnoho přátel doporučilo, ale mám jej v hlavě „až někdy…“, tak je najednou pár kilometrů přede mnou? Nenechala jsem se odradit ani dalšími recenzemi, že se na místě spát nesmí a rozhodla jsem se, že to riskneme. Navrhla jsem, že tam zajedeme a uvidíme; pokud to půjde, přespíme a případně se půjdeme podívat na pyramidu Slunce. Odpovědí mi bylo, že tedy jo, ale že o pyramidách v Bosně nikdy neslyšel a že to asi bude nějaká „blbost“, ale že uvidíme….
Přijeli jsme na místo, cesta byla čím dál užší, zarostlejší a možná bylo dobře, že jsme nakonec špatně odbočili. Místo velkého nástupního parkoviště jsme zastavili na širší cestě, která byla taky označená jako parkoviště, ale ráno jsme poznali, že to byla cesta vedoucí do údolí Raven. Byla to strašidelná polní cesta na konci vesnice, kolem běhali toulaví psi a v dálce vylo mnoho dalších psů. Kromě cedule parkoviště nikde nic. Bylo už okolo půlnoci, a tak jsme hned šli spát.
Už když jsme zastavili, cítila jsem „vibrující“ vzduch, podle mapy jsem zjistila, že jsme od pyramidy Slunce přibližně 2,5 km vzdušnou čarou. Místo bylo opravdu zvláštní a tajemné. Nevím, jestli to byl první sen nebo těsně před usnutím, ale najednou ke mně pyramidy začaly „promlouvat“. Zajímavé je, že mi potvrdily myšlenky, které se mi již delší dobu honí hlavou. O symetriích a jejich souvislostech s informací. Další sdělení od pyramid se týkaly informace a informačních rovin. Velmi těžko se to popisuje, protože spíše než obraz to bylo pochopení. Dostala jsem vhled do toho, že každá informace se projevuje na všech rovinách duchovního i hmotného bytí. Podstatné je, že jedna informace se může projevovat zdánlivě rozpornými jevy, které však mají hluboké souvislosti. Nejpodstatnější je informace. A pokud vznikne, je jen otázkou času, kdy proroste všemi vrstvami a zhmotní se. Ve skutečnosti to vše jsou věci, které dávno vím. Jen jsem je v ten tajemný večer prožila celou svou bytostí. Cítila jsem, že tento prožitek je jednou z velmi důležitých událostí v mém životě. Byla jsem vděčná, že mě pyramidy zavolaly a dovedly až k sobě.
Kozí stezkou až na vrchol
Ráno jsme se vzbudili, na vedlejším parkovišti zastavilo pár aut a my se po snídani vydali na průzkum. Vyšli jsme zpět na hlavní silnici, objevili velké parkoviště a viděli, jak poblíž prodavači začínají rozbalovat své stánky a začínají přijíždět lidé. Na mapě jsem viděla, že stojíme poblíž vstupů do podzemních tunelů. Můj muž znejistěl. Nikdy o pyramidách neslyšel a najednou je na místě, které je minimálně turistickým cílem mnoha lidí. Vnitřně jsem věděla, že máme jít na pyramidu Slunce. Zeptala jsem se v informačním centru, kudy máme jít. Byla jsem z informace zmatená. Prý se na pyramidy chodí úplně z druhé strany města, tudy je to dlouhá a namáhavá cesta přírodou a máme si vzít taxík. No to určitě. Podívala jsem se do mobilu do mapy a viděla jsem, že je to přibližně 4 km. Tak jsem rozhodla, že půjdeme pěšky, alespoň se projdeme. Začali jsme stoupat do příkrého kopce, naštěstí to ale nebylo tak hrozné. Nemuseli jsme se někde prodírat houštím, jak jsem si představila, ale celou dobu jsme šli po krásné cestě. Byla to nádhera, bylo poměrně brzo ráno, nikde nikdo… Asi po hodině a půl jsme obloukem došli až pod vrchol pyramidy Slunce, dali se do řeči s prodavači kamenů, krystalů a šperků z polodrahokamů. Neustále nám nabízeli dřevěné hole, nechápali jsme proč. Za chvíli jsme to pochopili: nahoru jsme se drápali křovím do prudkého kopce prašnými a kamenitými cestičkami vyšlapanými jak od koz. Po chvilce jsme stanuli na vrcholu. Byl to zvláštní pocit. Některá místa byla nabitá energií, jiná méně. Z pyramidy byl nádherný výhled do okolí na soustavu dalších pyramid. Tři pyramidy – Slunce, Měsíce a Draka tvoří rovnostranný trojúhelník a podobně jako v Egyptě jsou orientovány ke kosmickému severu, prakticky s nulovou chybou. Několikrát jsem obešla vrchol a v duchu rozmlouvala s pyramidou. To nejpodstatnější už mi ale sdělila předchozí noc. Pro zajímavost jsem se ptala syna, kde cítí největší proud energie. Bylo to na stejném místě, jako jsem ji cítila já, ale odlišném od toho, co nám řekli prodavači.
Vyfotili jsme se a vydali se nazpátek. Vybrali jsme si každý pár kamenů a postupně se vraceli do údolí tunelů Raven. Když jsme tam dorazili, tak prostranství, kde jsme byli ráno skoro sami, bylo doslova narvané lidmi. Před vchodem do tunelu stála dlouhá fronta. Tak jsem se do něj vydala sama s dětmi. Naštěstí byly po okrajích fronty cedule s mnoha zajímavými informacemi. Tunel byl chladný, dlouhý, velmi členitý. Litovala jsem, že nerozumím všemu, co nadšená průvodkyně vyprávěla. Tunely jsou vykopávány postupně, řada z nich je zanesených. Bylo objeveno několik záhadných, posvátných kamenů. Překvapilo mne, jak jsou tvrdé a hladké, tvarově pravidelné. Podle průvodkyně jsou umělého původu, z materiálu podobného keramice. Na některých byly vyryty znaky podobné runám. Bylo to zvláštní. Snažila jsem se využít každé chvilky, kdy jsme s průvodkyní u kamenů stáli, dotýkala se jich a snažila se jich zeptat, jaké tajemství uchovávají. Mlčeli, ale já jsem věděla, že to nevadí. Bylo okolo moc lidí, velký ruch. Důležité je, že jsem ke kamenům přišla a zeptala se jich. Až přijde pravá chvíle, tak mi to sdělí. Důležité je navázat kontakt, propojit se, a to se mi povedlo.
Po tunelech následovala procházka po údolí Ravne, kde bylo nalezeno mnoho vchodů do dalších tunelů. Většina je zatím zasypána, ale vchody do nich jsou zřetelně vidět. V údolí jsou vytvořeny různé kamenné, energetické a bylinkové spirály, postaveny menhiry, vybudována jezírka, přírodní divadlo, bylinkové zahrady a další zajímavosti. Také po návštěvě Novaka Djokoviče, který byl místem nadšen, byl vybudován i menší tenisový areál a hřiště pro děti. Byla to příjemná procházka. Stala se mi tam taková zvláštní věc – na jednom místě byla energetická spirála, prý nejsilnější v celém údolí. Spontánně bez přemýšlení jsem se vydala do středu a šla proti směru hodinových ručiček, protože jsem to tak prostě cítila. Všimla jsem si toho, jak se na mě skupinka lidí dívá a signalizuje mi, že jdu špatně. Tak nevím, jak to mělo být správně, ale uvědomila jsem si, že to souvisí s nočním snem a informačními rovinami. Nesmíme nic brát jako dogma. Stejná informace se v různých vrstvách může projevovat rozdílně a platí to i pro časové roviny. S duchovním vývojem člověka souvisí uvědomění si toho, že co je v určité chvíli dobré, potřebné, tak když pomine ten správný čas, může se naopak stát zlým a škodlivým. Jestli je v dnešní době něco obzvlášť důležité, tak je to spoléhat se na své srdce a správně rozlišovat, co je v dané chvíli dobré a co naopak škodlivé. Falešných proroků jsou celé zástupy. Kdo je kdo musí odhalit každý sám, a nenechte se zmást falší.
Najednou bylo pozdní odpoledne a blížili jsme se ke konci naučné stezky. Ještě jsme navštívili malou, meditační pyramidu. Bylo to příjemné, potkali jsme tam skupinku meditujících lidí, přidali jsme se k nim a k jejich zpěvu. U pramene jsme si nabrali čerstvou vodu a pomalu zamířili k autu, abychom se přesunuli na další místo. Přišlo mi to neuvěřitelné. Před pár dny jsem se bavila o pyramidách v Bosně na Letní škole a najednou jsem u nich strávila celý den. Cítila jsem, že dovolená byla v podstatě pouť k pyramidám, že to z nějakého důvodu bylo zásadní. Když jsme odjížděli, tak jsem si pyramidu Slunce ještě z auta fotila, poprosila jsem muže, aby jel pomalu. Díval se stejným směrem a on, racionální, věčný pochybovač pronesl: „To není možné, že je to přírodního původu“.
Pak na naší cestě přibývaly další zážitky, jako třeba skok do Neretvy v Mostaru, pár dní u jezera v Bosně, u moře v Černé Hoře. Ani se mi moc nechtělo domů.
„Mami, ty záříš“
Zajímavý zážitek mě čekal doma. Když jsem se přivítala s dcerou Mařenkou, která zalévala skleník a starala se o zahradu, tak jsem začala vybalovat. Najednou mi říká: „Mami, co to máš? Já cítím tak silnou pozitivní energii a vnímám zvláštní světlo…“ vyndala jsem pár oblázků, které jsem sebrala na zemi v tunelu a vybalila koupené kameny. Jak asi prodavači na pyramidě stojí den co den, tak se do kamenů nahrává informace z pyramid a já si její kopii přivezla domů. Spontánně jsem začala Mařence vyprávět příhody z minulosti a jak se některé výlety staly důležitými poutěmi v mém životě. A pouť, na které si mě pyramidy zavolaly, patří k těm velmi důležitým…