Vítejte na stránkách, které se jmenují stejně jako má první kniha. Kniha, kterou jsem jako motýla vypustila do světa s přáním, aby i naše přání a sny vzlétly.
Každý v sobě má skryté touhy, někdy je vnímáme jako osud. Jsem šťastná, že jsem si na osudových křižovatkách vybrala z mého pohledu správnou cestu a došla až sem. Na místo, kam jsem měla dojít.
Cesta nebyla lehká, naopak, ani se mi nechce vzpomínat. Teď jsem ale šťastná, že jsem to dokázala. Jsem na svoji knihu hrdá. Povedlo se mi do ni vtisknout mé poznání a vnímání světa, dvacetiletou zkušenost s informační medicínou a moc si přeji, aby pro Vás byla srozumitelná a pomohla se Vám na svět podívat jiným pohledem. Knihu jsem psala přes rok. Nebylo to v mém pracovním zápřahu úplně jednoduché. Kromě náročné práce ve firmě zabývající se informační medicínou, přednášek, psaní odborných článků, mám čtyři děti, velký dům. Letos jsem se pustila do budování velké zahrady a samu sebe jsem překvapila, že jsem dokázala najít si prostor a psát. Něco uvnitř mi sdělovalo, že je nejvyšší čas. Knihu jsem dopsala v červenci. Netušila jsem, kolik ještě práce a času bude nutno jí věnovat. Ale zároveň mne těšilo, jak jednotlivé fáze její přípravy přišly vždy v pravý čas a podílely se na nich lidé, z nichž jsem cítila, že svou práci dělají s láskou a vášní. Chtěla bych jim všem moc poděkovat a také nakladatelství Argo a panu Michkovi. Díky Vám je kniha, jaká je, a já z ní mám obrovskou radost.
Když jsem ji ukázala své rodině, všichni užasli, jak jsem na fotografii podobná kmotřičce, starší sestře mé prababičky. Narodila se na počátku minulého století, a když mne bylo půl roku, pravidelně mne opatrovala. Byla to taková moje druhá maminka. Bydlela na polosamotě v lesích, měla těžký život, ale dokázala si udržet radost k životu. Nezapomenu na chvíle, kdy jsem večer usínala v sednici, ona si povídala s prababičkou, tetou a ostatními. Jejich hlasy ke mne doléhaly z velké dálky, jenom jako zvláštní melodie. Zažívala jsem pocity absolutní lásky, bezpečí a zároveň svobody. Věděla jsem, že mne milují takovou, jaká jsem. Divokou, neposlušnou, umanutou, silnou a vášnivou. Vždy, když mi bylo v životě nejhůř, vrátila jsem se mentálně do svého raného dětství, do monotónní melodie jejich hlasů, a načerpala sílu. Myslím, že by všechny, kmotřička, prababička i moje babičky, měly velkou radost, kdyby si knihu přečetly. Osudové křižovatky jsem zvládla i díky nim. Cítím, že jsem došla na místo, kam jsem měla dojít, a cestou jsem našla sama sebe. Pochopila jsem, kdo jsem, a začala se mít doopravdy ráda.
P.S.: Svoji knihu jsem odtajnila letos v létě na letní škole. Večer při jedné přednášce jsem z ní četla krátkou ukázku terapeutům a poté mluvila o tom, jak bych si přála, aby ji lidé četli bez předsudků, s otevřenou myslí a srdcem a dokázali vnímat, co jim chci předat. Do přednáškového sálu vlétl bílý motýl. Jedna z našich terapeutek, paní doktorka vysokého věku s úžasnou moudrostí a vitalitou, vykřikla: "Motýl, to je znamení!". Na konci letní školy jsme dostali my přednášející lektoři dárky. Byli v nich různí andělíčci s poselstvím, nikdo nevěděl, v jakém balíčku je který. Když jsem doma andílka vybalila, držel v rukou motýla a jeho mottem bylo: Nechte své sny vzlétnout.. Pouštím knihu do světa jako motýla a v hloubi duše si přeji, aby moje sny opravdu vzlétly...
M. Vilánková
