Kojení dala příroda matce, aby svého potomka mohla kdykoli (a také kdekoliv) nakrmit. Jak je možné, že tak přirozená věc pobuřuje tolik lidí?
O tom, že psychosomatika má obrovský vliv na zdraví, dnes už asi nikdo nepochybuje. Množství knih a článků by však mohlo vytvořit dojem, že tato zajímavá oblast je prozkoumaná a běžně se s ní pracuje. Ve skutečnosti praxe hodně pokulhává. Pravou psychosomatiku totiž nenačteme z knih a článků, musíme ji prožít a vnímat v běžných životních situacích.
Co se nás dotýká?
Každé zkušenosti, která nás zaujme více než ostatní, případně v nás vzbudí emoci nepřiměřenoudané situaci, bychom měli věnovat pozornost. Potkali jsme totiž téma, jež se nás dotýká a může být potenciálně i zdrojem našich problémů. Svou roli hrajískryté bolesti, nepochopení a lítosti. Tato situace v nás prostřednictvím asociativního porovnávání aktivuje emoční vzorec. Obzvláště citlivá jsou témata týkající se sexu, která z pohledu zdraví mohou být velmi důležitá. Velmi úzce souvisí s přijetím sebe sama a svého těla, tím pádem i naší duše.
Kdo nepřijímá svoje tělo, bojuje proti svojí duši
Tři roviny, tři úrovně bytosti – informační, energetická a hmotná jsou spojené a neoddělitelné. Tělo – symbol té hmotné úrovně, je projekcí naší duše, symbolu informační úrovně. Řada lidí má problém právě s přijetím svého těla. Kdo se bojí být sám sebou, je velmi citlivý na odlišnosti ostatních. Na podvědomé úrovni cítí, že ho tyto rozdílnosti ohrožují a touží po „normálnosti“ a průměrnosti. Ta mu má dodat pocit bezpečí a jistoty. Z určitého úhlu vnímání jsme sice všichni stejní, zároveň je ale každý z nás unikát: jsme vybaveni jinými vlastnostmi, schopnostmi, talenty a náš životní „úkol“ je jiný.
Najdi v sobě a hrdě nos svůj unikát
Naším úkolem je svoji unikátnost vnímat, prožívat a nestydět se za ni. Máme se nechat ostatními inspirovat, ale žít svůj život. Každý z nás má v sobě tuto touhu hluboce zakořeněnou. Jenže řada lidí kvůli prožitým traumatům, nebo pod tíhou výchovy či společnosti své pravé já nežije. Tato dychtivost nás ale v podvědomí vždy píchne, když někoho, kdo to dokáže, potkáme. Není nám to příjemné. Je to podobné, jako když se ozvou výčitky svědomí. Proto se podvědomě snažíme s takovými lidmi moc nepotkávat. A když už jsme k tomu nuceni, tak si na nich naše racio najde nějaké ty špatné vlastnosti; abychom se jaksi uklidnili, že to, jak to děláme my, je přeci správně.
Ono píchnutí, které v nás vyvolají, nás třeba přinutí je před ostatními pomlouvat, nebo se může snažit jejich originalitu nějak omezit. Vyvstává otázka: „Co když z toho bude norma a já budu také muset ukázat, kdo opravdu jsem?“Ale pozor, akceptovat originalitu jak svou, tak i ostatních nutně neznamená, že budeme přijímat například špatné a nevhodně chování k jiným nebo k sobě. Proto máme emoci agresivity, která se aktivuje vždy ve chvílích, kdy se cítíme ohroženi. Nutné však je se v takové chvíli zeptat, zda opravdu chování druhého je společensky nebezpečné a ubližuje, nebo se jen ozývá naše ohrožené ego a agrese tedy není na místě.
Zpět ke kojení. Je to normální, nebo ne?
Před nějakou dobou proběhl médii příběh matky, která dlouho čekala v bance ve frontě a začala kojit své dítě. Podle jejích slov se snažila být nenápadná a otočila se stranou od ostatních klientů. Někomu se to ale nelíbilo a upozornil ochranku. Zaměstnanec ochranky pak ženě sdělil, aby „přestala exhibovat“ a odešla dítě nakrmit jinam. „Po mém namítnutí, že přece jen kojím dceru, navíc jsem i částečně schovaná za kočárkem a zahalená svetrem, aby mi nic nevykukovalo, mi řekl, že prostě i tak exhibuju. Začal mi vyhrožovat, že pokud neodejdu nakojit dceru mimo prostor banky, nechá mě vyvést,“ řekla tehdy dotyčná s tím, že nikdo z přítomných se jí nezastal. Odešla tedy dítě nakojit na blízké náměstí. Velmi se jí to však dotklo, a tak vyvěsila svůj příběh na sociální sítě. Na to zareagovala skupina maminek, které chtěly na problém upozornit. Uspořádaly veřejnou demonstraci, kdy šly kojit do stejné pobočky banky.
Přiznám se, že příběh ve mně aktivoval můj emoční vzorec. Plně jsem dotyčnou chápala. Za svůj život jsem kojila dohromady přes 8 let, takže mám řadu zkušeností. Bohužel i těch z mého pohledu smutných. Vzedmula se ve mně lehká lítost a smutek. Tato emoce vzniká ve chvílích, kdy v dané situaci máme „jen“ dvě možnosti – bojovat anebo ses tím smířit. Bojovat se vaše podvědomí rozhodne, když cítí, že má boj smysl a že pro něj máte dostatek síly. Naopak ke smíru vás podvědomí směřuje, když pociťujete, že nemáte dost fyzických nebo psychických sil. A to v těhotenství a v období kojení často bývá.
Kojení je období citlivosti
Žádný muž si nedokáže představit, v jakém stavu vyčerpání se nachází žena, která kojí své dítě a prakticky neustále je ve střehu. Čeká, kdy ji dítě bude potřebovat a chtít nakojit. Ano, toto období přežije každá matka, každá samice, to ovšem nemění fakt, že je to náročný a vysilující čas. A co tedy matkám, které jsou třeba jako tato žena z banky napomenuty, přijde líto? Že místo toho, aby je okolí přinejmenším chápalo, v lepším případě podporovalo a pomáhalo, se jim snaží situaci ztížit a zkomplikovat. Už jen představa, že ve chvíli, kdy je dítě hladové a chce nakrmit, se mám zvednout a jít hledat kojící koutek (pokud existuje), který navíc může být obsazený, je stresující. A v tomto případě, tedy ve frontě v bance, napadlo někoho, že žena se také bála, že ztratí své místo a bude pak muset vystát frontu znovu? Místo toho, aby jí bylo nabídnuto, frontu předběhnout a jít dopředu, nebo se otevřela jiná přepážka, tak byla z banky vykázána.
Kojení by se mělo začít (znovu) chápat jako přirozený způsob výživy malých dětí, a ne z něj vytvářet tabu a něco, co není normální… Já jsem při všech svých dětech vždy plně pracovala, takže jsem je kojila prakticky vždy a všude. Po tolika letech jsem tedy byla „otrlá“ a bylo mi vcelku jedno, kdo si, co myslí. Velmi mne proto potěšilo, když papež František pobídl kojící ženy, aby své děti v klidu na veřejnosti kojily.
Požehnaný stav
Těhotenství a období kojení je pro ženu velmi krásné, ale nesmírně náročné. Nejen na fyziologické, ale i na psychologické úrovni předává každá matka každodenně obrovský díl energie svému dítěti. A aby to mohla dělat, zároveň ji potřebuje někde rychle čerpat. A to ji vesmír umožňuje. Těhotenství je, jak se jinak také říká „požehnaný stav“, a pokud je žena napojena na vesmír a zemi, tak skrze ni doslova proudí energie, která s sebou přináší radost, kreativitu a sílu. V přírodě není nic nebezpečnějšího a silnějšího než rozzuřená samice, která chrání svá mláďata.
Vraťme se ale k našemu mediálnímu příběhu. Kojící žena je v něm sociálně oslabena tím, že téměř každou minutu svého života je v modu ostražitosti. A když její dítě potřebuje nakrmit, dostane se do velmi nepříjemné situace – je jí bráněno naplnit přirozenou potřebu potomka. Tady je důležité zeptat se proč? Komu to vadí? Kdo je agresivní a slovně „napadá“, i když třeba slušným způsobem, ženu – matku? Co vzbuzuje tuto emoci agresivity? Ano, je to pocit ohrožení. A koho prosím ohrožuje žena s kojencem v náručí? A čím?
Kojící nebo exhibující?
K odpovědi nás mohou přiblížit internetové diskuze. Ano, vím, že na nich si lidé vylévají své frustrace, nadávají, ale zároveň se tam vyjadřují i ti, kterých se to dotklo a jejich podvědomí je donutilo reagovat. Velká část odpůrců kojení začne vykřikovat, že ženy chtějí exhibovat. Vždyť tím se oháněla i ochranka v bance. Já si troufnu odhadnout, že 99 % maminek nekojí pro nějakou exhibici, ale proto, že dítě má hlad anebo nechtějí pláčem dítěte vyrušovat.
Nevylučuji však, že existují i takové ženy, které rády předvádí své přednosti. Jenže většina z nich kojit asi ani nebude, aby si nezničila prsa, nebo kojit nemůže, protože ke svým prsům nemají zdravý vztah. Nejsou pro ně symbolem mateřství, ale spíše symbolem sexuální přitažlivosti. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že kdo nemůže kojit, nevnímá svá prsa správně. Za problémy s kojením mohou většinou hormonální problémy spojené se zátěžemi hormonálních žláz a hypotalamu.
Komu vadí kojící matky?
Vezměme si na pomoc frázi: „Podle sebe soudím tebe.“ Jedná se o skupinu lidí, kteří si nejsou jisti sami sebou a jsou zvyklí neustále své chování korigovat. Podle toho, jak si myslí, že by to mělo být správně a neustále se přizpůsobují společenským pravidlům, i když uvnitř to tak necítí. Určitým způsobem bychom tento rys mohli nazvat maloměšťáctvím, chováním podle nepsaných norem, protože se to tak prostě dělá. Jakékoli vybočení z norem považují tito lidé za exhibici. Pokud by oni sami udělali něco „jinak“, nebylo by to z jejich vnitřního pocitu, ale kvůli tomu, aby na sebe strhli pozornost. Pokud nejsem sám sebou, mám v sobě řadu stínů, a to vede k nepřijetí těla a duše v celistvosti. Takové jedince velmi dráždí věci spojené se sexualitou, ke kterým ale nesprávně přiřazují i proces kojení.
Přiznaná ženskost
Agresivita může být vybuzena i z jiných důvodů. Je to časté u úspěšných, starších mužů, někdy ale i žen. Když se jich zeptáte, co jim vadí, řeknou vám, že by žena měla být s dětmi doma, starat se o ně a nepotřebuje tedy cestovat, chodit do banky, ani do práce… Čeho se bojí tato skupina? Proč tak negativně reaguje? Bojí se o své pozice, o staré pořádky, kdy svět obchodu, úspěchů, politiky, vědy patřil hlavně mužům a úspěšným ženám, které přejaly mužský vzorec chování a jednání. Často bylydokonce ještě tvrdší než muži. Musely, protože potřebovaly, aby v tomto světě obstály. Najednouse více a více vynořují ženy, které jsou chytré, schopné, a navíc v souladu se svým ženstvím. Mají děti, starají se o ně, kojí je, ale zároveň se zapojují do chodu světa. Chtějí o sobě a svých dětech rozhodovat. Používají ale jiné emoční a sociální vzorce než jsou ty mužské. Dokážou využít kreativní tok síly, který přichází s mateřstvím.
Nová energie, nové poznání
Osobně vím, o čem mluvím. Každé dítě mi do života přineslo novou energii, nové poznání. Často byly první roky velmi vyčerpávající, ale paradoxně mi to do života přineslo nejvíce sebepoznání a nových nápadů. A došla jsem k opravdové radosti a spokojenosti. Pracuji přibližně 24 let, již od vysoké školy. Kdybych polovinu té doby, tedy 12 let, která byla spjatá s těhotenstvím a kojením, byla jen doma, nikdy bych současného stavu nedosáhla.
Co říci závěrem? Kojení tvořilo podstatnou část mého života a i díky němu jsou moje děti zdravé, inteligentní, šikovné. Kojení má důležitý smysl i později než v prvním půlroce života, nenechme si ho vzít. Nemůžeme za to, že někomu je pohled na kojící ženu nepříjemný, protože vyvolává nezpracovaná traumata či na emoční vzorce upozorňující na nevyřešené problémy. Slušně, ale asertivně se správnými argumenty bychom měly od společnosti chtít, aby vytvořila podmínky pro kojení. Tak, aby se stalo normální součástí života.