Ekologie, téma, které hýbe světem. Jak využít to, co už máme, a proč zbytečně nekupovat další a další nové věci? Opravdu toho miminko potřebuje tolik?
Článků o uhlíkové stopě, elektrických autech, třídění odpadů, znečištění vod a mnoha dalších ekologických témat je plný internet. Důležitější než řešit, v čem je co zabalené, je zamyslet se nad tím, zda to opravdu potřebujeme. Marketing je vždy zabalený do určitých emocí. A životní situace, které jsou přirozeně s emocemi spjaté, jsou proto obklopeny silným marketingem – nejinak je tomu v případě mateřství. Chtěla bych se proto dnes trochu zastavit u toho, co opravdu potřebujeme, když se nám má narodit miminko.
Co zachovat a co vyhodit? Kam s ním?
Jedna moje blízká příbuzná čeká svoje páté miminko. Už zřejmě v plánu nebylo, protože mi řekla, že všechny miminkovské věci rozdala. Já jsem většinu věcí po své nejmladší dceři naopak schovala. Některé z nich byly nové a některé sice starší, ale kvalitní. Uložila jsem je pro svá vnoučata, protože když vidím, jak prudce se zhoršuje kvalita oblečení, myslím, že dcery budou jednou rády, že je mají. Ptala jsem se proto té dotyčné, zda bude chtít něco půjčit. Jako zkušená matka mi řekla: „Myslím, že asi nic, vždyť stejně na první rok skoro nic nepotřebuji, a pak už bude dědit po starších dětech.“
První těhotenství ve znamení nákupů
Asi každá maminka, která se stará o více dětí, vám potvrdí, kolik zbytečností se během prvního těhotenství nakoupí. K mateřství to sice určitým způsobem patří, ale jako u všeho je třeba najít správnou míru. Musím přiznat – také jsem taková trochu byla. Pečlivě jsem vybírala kočárek, autosedačku… V té době v mém okolí existovala spousta second handů, takže jsem většinu oblečení nakoupila tam. Přesto, nebo možná právě proto, že oblečení tam bylo velmi levné, měli ho jsme doma zbytečně moc. Naštěstí jsme ho pak využili v širší rodině a u známých. Řadu věcí mi také ušila moje maminka. Jsme velká rodina, takže mezi jednotlivými jejími částmi probíhá čilá výměna oblečení. Na Viktorku jsem téměř po 20 letech dostala oblečení po nejstarší dceři, které mezitím unosila řada dětí. Je to až smutný fakt, že prastaré, mockrát vyprané oblečení často vypadá lépe než nově zakoupený kousek párkrát hozený do pračky.
U oblečení pro děti nejde jen o ekologii, ale také o toxiny
Kousek mockrát vypraný bude zbaven všech zbytků chemikálií, barev a dalších případných toxinů, nově zakoupená věc však nikoli. Toxiny z oblečení jsou tématem, o kterém se moc nemluví. Tyto toxiny mohou pronikat kožní bariérou a být tak nebezpečné, zvláště pro děti, u kterých ještě není tato bariéra plně vyvinuta. Tradičně se proto také pro miminka používalo oblečení spíše béžové, bílé, nebarvené. Samozřejmě – malé děti oblečení někdy poblinkají, proteče plenka a je tedy potřebné prát častěji než u dospělých nebo větších dětí. Praním se oblečení postupně poškozuje. Nekvalitní rychleji, kvalitní vydrží více.
Recept proti marnivosti
Všimla jsem si toho nejen u dětského oblečení, ale bohužel i u svého. Halenky, sukně, kalhoty staré i více než 10 let jsou z lepších materiálů než dnešní oblečení. Snížená kvalita současného oblečení určitým způsobem krotí moji ženskou marnivost a podporuje u mne ekologické chování. Někdy mě i věc, která se mi líbí, odradí svým složením – přítomností umělých materiálů. A přiznám se k jedné věci. Snažím se oblečení co nejméně prát. Prakticky ho peru, až když je opravdu špinavé, je cítit potem. Dělám to proto, že praním se oblečení nejvíce ničí. Pro domácí použití a venkovní aktivity jsem si nakoupila speciálně zpracovaná vlněná tílka, trička. Ano, jsou drahá, ale mám jich pár, peru je jednou za čas a jsou moc příjemná na tělo.
Co jsem pořídila pro své děti a mé čtvrté miminko?
Klasická zavinovačka – ta pro mne byla možná nejdůležitější věcí. Několik bavlněných povlaků, konkrétně dva, a pak sypek vyplněný peřím ve tvaru nudle. Máme v rodině takovou tradici, že každé miminko dostane jeden nový povlak a ty další dědí po někom. V prvních týdnech jsem v zavinovačce měla miminko prakticky pořád, přibližně od šestého týdne jsem ji používala i na spaní. Často jsem do ní miminko dávala jen v plínce a bavlněném overalu, aby kůže mohla volně dýchat. Když byla větší zima, používala jsem přes ni ještě bavlněnou nebo vlněnou deku. Zavinovačka má tu výhodu, že se v ní miminko dobře kojí a pochovat si ho může třeba i malý sourozenec. Pod hlavu jsem dceři vždy dávala látkovou plenu a povlak jsem tak nemusela často prát.
Kočárek jsem měla vždy po starších dětech. Upřímně, první půlrok jsem nejvíc používala klasický kočárek s péry po nejstarší dceři. Tenkrát ještě byly v módě a daly se běžně koupit. Kočárek má kovovou konstrukci a látkový potah. Ten jsme také schovali a až bude aktuální pro vnoučata, necháme ho možná nově potáhnout. K tomu jsem dokoupila nové kvalitní golfky, protože jsem kvůli práci vozila Viktorku první rok prakticky pořád s sebou. Do kočárku jsem si pořídila kožešinový pytel, který jsem koupila od jedné paní, která je šije na zakázku. Užili jsme ho hodně a pořád je téměř jako nový.
Autosedačku Viktorka také zdědila po starších dětech. Používáme tedy sedačku už 17 let starou. Vím, že se všude se píše, že se to nemá, že plasty stárnou, mění se technologie. Upřímně, v případě havárie hraje roli tolik okolností, že role starých plastů je statisticky zanedbatelná.
Plenky a další potřeby pro přebalování. Zde se musím přiznat, že jsem podlehla lenosti kvůli častému cestování a používala jsem jednorázové pleny. Snažila jsem se alespoň vybírat ty z přírodních materiálů bez použití plastu. Když jsme byli doma, používala jsem je jako plenkové kalhotky a dovnitř jsem dávala klasickou bavlněnou plenu, kterou jsem vyměňovala. U mých dětí, které se narodily v létě, jsem je hodně času nechávala ležet odkryté jen na látkové pleně. Vlhčené ubrousky jsem nepoužívala žádné. Jsou totiž napuštěné chemikáliemi, které pokožku odmašťují. I ty, co se tváří jako nealergické, jsou většinou pouze bez parfému, ale škodlivé látky v nich stejně jsou. Kromě výletu do přírody, kdy s sebou stačí vzít vlhký hadřík, je téměř vždy v dosahu toaleta s umyvadlem, kde dítě můžeme omýt. Jsem minimalistou spíše z lenosti, takže jsem s sebou nikdy netahala plnou tašku. Těch pár věcí, co jsem potřebovala, se mi vždy vešlo do kabelky.
Potřeby pro krmení a kojení. Díky tomu, že jsem dlouho kojila, jsem v prvních měsících nepotřebovala vůbec nic. Přibližně po půl roce, kdy se dítěti zavádí normální strava, jsem většinou dávala doma uvařené jídlo – pouze na cestách jsem výjimečně dávala koupené jídlo ve skleničce. Ovocné přesnídávky jsem si většinou zavařovala sama. Prodej dětské výživy je právě jedním z obrovských trhů a využívá marketing, který zamlčuje jednu závažnou skutečnost: tento druh stravy absolutně neprospívá pestrosti a stabilitě vyvíjejícího se dětského mikrobiomu. Raději dětem uvařte doma a nemusíte ani nic mixovat. Stačí od svého jídla odebrat uvařenou zeleninu, brambory. Druhým extrémem je ale dávat malému miminku běžné, většinou výrazně osolené jídlo pro dospělé. To opravdu není ideální cesta.
Kosmetika a další drobnosti. V tom jsem postupně dozrála a na nejmladší dceru jsem už nepoužila nic z nabídky dostupné kosmetiky, ani žádné mazání pod plenky (namazaný zadeček měla Viki pouze jednou, a to od sester v porodnici, které byly naštvané, že odcházím už druhý den po porodu (nemohla jsem totiž vydržet zákaz spát s miminkem v posteli…). Přestože je dcera atopik a tudíž má citlivější kůži, nikdy nebylo potřeba žádné mazání, pouze pravidelné umývání čistou, teplou vodou.
Minimalismus s mírou
Nedávno jsem četla jeden zajímavý článek o minimalismu, o tom, jak je skvělé mít málo věcí. Myslím, že je důležité si uvědomit, kde se potřeba hromadit objevila. Nejčastěji se vyskytla v rodinách, které byly chudé, a lidé si tedy nemohli dovolit kupovat vše nové. Proto všechny věci schraňovali a schovávali. Když něco potřebovali, nejprve se podívali do vlastních zásob a skříní. Někdy ale toto hromadění věcí může dojít do extrému – takový člověk pak paradoxně nemůže v tom obrovském množství věcí nic najít. A tak znovu platí stará zásada: zdravá je vyváženost a extrémy ani jedním směrem nejsou ideální. A týká se to i oblečení a dalšího vybavení. Ve skutečnosti si úplný minimalismus mohou dovolit hlavně ti bohatí. Ti, kteří mají hodně peněz a v případě potřeby mohou bez starostí jít a koupit si novou věc.
Co potřebuji a využiji?
Já jsem věci po dětech uložila do beden do sklepa – mám je rozdělené podle ročních období, takže jedna je třeba s teplejším oblečením a dalším s vybavením na zimu, které po sobě děti postupně dědí. Z mého pohledu je ideálnější spíše střídmost, tedy vlastnit a mít takové množství věcí, které jsme schopni využít a spotřebovat. Nedávno jsem četla, že každý z nás nosí přibližně jen 20 % oblečení ze svého šatníku. Dávno už neposlouchám rady, že toho, co člověk neměl rok na sobě, se má zbavit. Párkrát jsem to udělala a pak jsem litovala. Hezké věci schovávám řadu let. Jen mám trošku problém se do některých pohodlně vejít. Takže jsem si dala závazek, že zhubnu a tím toho udělám pro ekologii nejvíc. A kdyby se mi to náhodou nepovedlo, tak po mně oblečení zdědí dcery...