Prožíváme nejtemnější a také možná nejsmutnější období roku. Slunce vychází pozdě a brzy zapadá, přicházejí Dušičky, svátek všech svatých.
Je to období, kdy vzpomínáme na naše zemřelé příbuzné a předky. Na jejich hroby nosíme věnce, květiny a připomínáme si je. Ne náhodou je právě probíhající období zároveň obdobím plic, které jsou charakterizované emocí smutku.
Naše smutky
Smutek je emoce, kterou tělo reaguje na nepříznivé události. Nemusí to být ale jen závažné smutky, jako je ztráta blízkého člověka nebo bolestný rozchod, ale třeba i prožité drobné křivdy, neúspěchy, zhasnutí naděje, že něco dobře dopadne. Smutní můžeme být nejen ze závažných věcí, ale i z banalit, třeba když se nám rozbije kabelka, kterou jsme měly rády. Smutek je procesem smíření se stavem věcí, se sebou, s osudem… Během smutku klesá jak fyzická, tak i duševní výkonnost. Šetříme energii, abychom ji mohli vložit do přemítání o našem životě. Ten se změnil a náš smutek nám má pomoci smířit se s tím, že bude jiný, než jsme si naplánovali. Jestli lepší nebo horší, to ve svém smutku nejsme schopni vidět. Zatím se „jen“ loučíme s plány, které jsme si vytvořili, citově se odpoutáváme. Smutek musíme prožít do hloubky tak, aby mohly vzniknout plány nové. Z pohledu pentagramu je to o tom, přejít do okruhu ledvin a vnímat inspiraci. V zármutku jsmeunavení, nechce se nám nic dělat, nikam chodit, s nikým se stýkat, tedy hlavně s cizími lidmi. Tento stav má i svoji ochranou funkci. Smutek nás chrání před nástrahami světa v období snížené akceschopnosti.
Smutek je pomalá emoce
Každý z nás by určitě našla spoustu důvodů, proč smutnit. Jenže dnes obvykle žijeme v takovém trysku, že na takové věci není čas. Pokud se však podíváme, jak dlouho naše tělo jednotlivé emoce prožívá, smutek je jednoznačně nejpomalejší. Prožít jej trvá ze všech emocí nejdéle. V mnohých kulturách trvalo období smutku po zemřelém přibližně rok. Mělo to svůj smysl, protože i tato emoce má různé fáze: velkým žalem počínaje, přes postupné vplouvání do běžného života, až ke schopnosti znovu prožívat radost. Když k sobě budeme upřímní a zeptáme se sami sebe: dáváme svým smutkům a jejich prožití potřebný čas? Troufnu si tvrdit, že ne. 
Neprožité a potlačené smutky nás pak v životě začnou dohánět, začnou se drát na povrch. Mohou se projevovat jako únava, různé lítosti, ale i třeba pocity viny, naštvanosti nebo zloby. Před úkoly naší duše, před situacemi, které máme prožít, přijmout či pochopit, prostě neutečeme. Psychologové často říkají, že deprese jsou jen nesprávně a nedostatečně odžité smutky. Někteří lidé se fází smutku snaží projít pomocí léků, aby necítili intenzivní bolest, aby zvládli náročný život. Jiní se zase snaží přeskočit ji obklopením se prací a nucením se do činnosti; znovu zapojení se do života je samozřejmě důležité, ale práce nesmí být prostředkem k zahnání našich pocitů a myšlenek.
Období Dušiček: Vzpomínky, které usmiřují
V období od začátku listopadu do Vánoc nás příroda sama vybízí, abychom zastavili a všechny ty nevyřešené, nashromážděné smutky (nejen) z celého předchozího roku, pustili do svého vědomí a plně je prožili. Pozdní podzim je obdobím plic, principem kovu nebo kamene. A kov je symbolem řádu, ochrany, zvyků a i rituálů. Ty jsou pro náš život obrovsky potřebné a leckdy mohou být v nelehkém období pevným bodem, obrazně řečeno kotvou. Zastavují nás v našem denním shonu a umožňují nám emočně prožít určité období. Je velká škoda, že jsme Dušičky z našich současných uhoněných životů vytlačili. V dnešním čase maximálně koupíme svíčku či věneček, v horším zaběhneme na hřbitov jen tak a vzpomínce věnujeme maximálně pár minut. A děti s sebou povětšinou ani nebereme. Je to tak jednodušší, rychlejší. Jenže chybí to zásadní: sdílení vzpomínek v okruhu rodiny, kdy propojíme pocity smutku, že blízcí už tu s námi nejsou, s veselejšími příhodami, které jsme s blízkými prožili. Poznání příbuzných a předků je důležitou částí našich životů: poznáváme tím sami sebe, protože sdílíme velkou část společných informací nejen skrze DNA.
Řada rituálů spojená s obdobím Dušiček zanikla, nic však nebrání nahradit je novými. Třeba i „moderním“ vydlabáváním a rozsvěcením dýní. Při společné práci bychom si mohli povídat a vzpomínat podobně jako dřív. Nevadí, když jednu činnost nahradíme druhou. Důležité jsou emoce, které tu či jinou aktivitu doprovází. A období Dušiček k tomu vybízí: uvědomíme si koloběh života i vlastní smrtelnost. To, že se ve společnosti obecně o smrti a umírání nemluví a naše děti se povětšinou ani neúčastní pohřbů, v sobě skrývá obrovskou úzkost a strach. Strach ze smrti, kterou podle ateistického názoru všechno končí. I dlouhé pohřby s ceremoniemi měly v historii svůj smysl.
Řada z nás možná namítne, že k rozloučení nepotřebujeme oficiality, že to zvládneme bez nich, v klidu a v soukromí. To je samozřejmě pravda, ale klíčové je, zda tomu věnujeme podobné množství energie a času, jako bychom se rituálu zúčastnili.
Rituály za nenarozené děti
Pokud mluvíme o smrti, musíme se dotknout i jednoho velkého tabu: rozloučení se s nenarozenými, potracenými dětmi. U řady žen může, obzvláště v prvních týdnech těhotenství, dojít k samovolnému potratu. Často je příroda nemilosrdná, a pokud plod není úplně v pořádku, nedostane šanci se dál vyvíjet. Nezřídka dojde k potratu v nemocnici, protože tam se žena, která začne krvácet, vydá. Ano, do nemocnice je potřeba v takovém případě odjet. Někdy totiž krvácení probíhá z jiných příčin, stačí malé mechanické poranění plodových obalů a krvácení se dá zastavit a za několik měsíců se narodí zdravé dítě. V „horším“ případně ženské tělo zárodek vyloučí/potratí. Samo nebo za asistence lékařů. Lékař v takové situaci ženu ujistí, že je to normální, že žen v podobné situaci je mnoho. Před propuštěním domů dostane i různá zdravotnická doporučení. Všichni ji utěšují, že se „nic“ nestalo, že příště to dopadne dobře…
Jenže žena si potřebuje fázi smutku plně prožít a oplakat nenarozené dítě. Když zemře někdo, s kým jsme měli vybudovaný vztah, měla by se po fázi smutku dostavit radost z toho, že jsme s tímto člověkem strávili část svého života a vzájemně se obohatili. A byť vztah s nenarozeným dítětem trval jen pár týdnů, byl velmi intenzivní, hlavně na podvědomé úrovni. Je třeba si smutkem projít a dojít do fáze vděčnosti a radosti za setkání s duší dítěte, která k nám přišla. Třeba nám přinesla zásadní informaci, energii pro náš další život. Pokud se vám něco takového v životě stalo a přeskočily jste fázi smutku, je nyní vhodná doba zastavit se a smutek a melancholii na sebe nechat působit.
Nejlepší období na prožití smutku
Nemusí to ale být nutně jen ztráta nenarozeného dítěte. Mohou to být i malé smutky, které jsme neprožili v běhu všedních dní a ony se derou ven v pocitech viny či lítosti. Všichni v současném světě žijeme v horečném tempu a není „čas“ se zabývat zdánlivými drobnostmi. Ale ony nezmizí. Proto bychom měli najít způsob, jak si je odžít a mít tak možnost zanechat je v místě a čase, kam patří. Nenést je svým životem dál. Já osobně stvořila rituál, kdy jsem vše, co mě nějakým způsobem bolestně zasáhlo a stále se hlásilo o pozornost, napsala na papírky, které jsem následně spálila. Podobný způsob vypořádání se s minulostí si může udělat úplně každý z nás. A roční cyklus, respektive právě přicházející období, nás k tomu nejen vybízí, ba přímo nutí.
Advent: Cesta k sobě a svým blízkým
Dušičky jsou svým způsobem branou k období, které bychom měli pojmout více jako osobní cestu a revizi daného roku či vlastního života. Prosinec je dobou adventu, očekávání příchodu světla, zklidnění se a rozjímání. Je to čas, kdy bychom se měli věnovat sami sobě a svým nejbližším. A také dělat to, co sami cítíme, že je pro nás nejlepší. Já například moc ráda peču, mám pár druhů oblíbeného vánočního cukroví. A děti mi přitom pomáhají a já cítím, že to do tohoto období také patří. Přiznám se, že moc nevyhledávám koncerty ani jiné kulturní akce, protože celý rok se stýkám s lidmi a toužím po klidu. Raději jdu proto sama na procházku do lesa. Někdo to ale může zase mít úplně naopak, užije si atmosféru veřejných akcí nebo energii davu. Společné by mělo být téma zpomalení a prožívání potlačených emocí. Ty radostné, ale i ty z našeho pohledu negativní – smutek, vztek, strach, odpor, znechucení, naštvání…
Síla odpuštění
Obrovsky důležité je pro nás také vyrovnání se s minulostí – odpuštění. Odpuštění je stav, kdy nám vzpomínky na jakéhokoli člověka nevytvoří negativní, ale naopak neutrální nebo dokonce radostné pocity. Odpuštění je i fakt, že jsme si z náročných chvil vzali ponaučení, naučili jsme se něco nového a podstatného, co náš život může posunout vpřed. S odpouštěním souvisí i pocity viny, protože odpustit se musíme naučit i sami sobě. V procesu odp(o)uštění je třeba se také zbavit masek, které jsme si nasadili. Často pod vlivem společnosti a blízkého okolí. Právě tyto masky/role jsou jedním ze zdrojů našeho možného hlubokého smutku. Smutku nad tím, že naše vnitřní cesta, úkoly, které jsme si vytyčili před tím, než jsme se narodili na tento svět, zůstávají nesplněné. Jinak řečeno: naše duše je smutná, že její plány a cíle se víc a víc vzdalují od možnosti naplnění.
Dopředu tedy přeji nám všem, ať zvládneme o(d)pustit naše smutky a prožijeme klidný a krásný advent. Ať se o Vánocích zrodí světlo, které nás všechny společně povede.