Médium: Marianne, č. 3/2019
Proč je dobré dát si občas prošlé jídlo, jak moc se lidský mozek podobá mobilu nebo nakolik se na délce dětské nemoci podepíše pobyt v posteli rodičů? O tom všem jsem si povídala s Marií Vilánkovou (44), autorkou knihy Léčba informací. Vystudovaná matematička a odbornice na detoxikaci v ní nabízí velmi netradiční pohled na medicínu. Západní, východní, celostní i tu středověkou, kdy se na rány přikládal plesnivý chleba a pavučiny. Protože ze všech si můžeme něco vzít.
Sešly jsme se na snídani a během rozhovoru si dáváme vajíčka. V mé sociální bublině lidé dost řeší, jestli jsou z farmy a mají příběh nebo zda v nich nejsou antibiotika. Ale vám je to, zdá se, celkem jedno.
Dneska má spousta lidí pocit, že když ovládneme jídlo, ovládneme život. Budeme zdraví a krásní. Jenže všichni jíme strašně zatížené věci a zdravý bude ten, kdo si na to zvykne a naučí se s tím zacházet. Pokud se budete chtít vyhnout nezdravému jídlu, budete žít v neustálém sociálním stresu, budete řešit jídlo ve školce a škole, stanete se otrokem přípravy domácí stravy. Já sama žiju na vesnici, mám zahrádku, spoustu věcí si vypěstuji. Ale nesmíme zapomínat, že toxiny, které nadýcháme nebo vstřebáme kůží, nás ohrožují mnohem víc než ty, které sníme. Naše trávicí trubice je na toxiny z potravy připravená. V přírodě se neubráníme tomu, abychom snědli něco plesnivého nebo shnilého.
Ale dnes je na všem datum spotřeby, takže se zkaženým jídlem zas tak moc do styku nepřijdeme.
Trend vyhodit jakékoli starší jídlo je velmi silný, já sama klidně sním tři čtyři dny staré jídlo, protože mu nic není. A vezměte si myčky – jsou skvělé, ale nádobí je potom tak vysterilizované, že na něm vůbec nic nezůstane. Dřív myla babička nádobí ve škopku, zbyly na něm bakterie a člověk je pak přirozeně jedl. Veřejné stravování začíná být problém, normy jsou velmi přísné, vše je absolutně antibakteriální, ale tělu pak ty bakterie chybějí.
V čem přesně? Jsme méně odolní?
Ano, čím pestřejší mikroflóra, tím jsme zdravější. A naopak, čím méně druhů bakterií, tím více nemocí. Nedávno jsem četla publikaci o roztroušené skleróze, kde se zmiňovalo, že v budoucnu budeme muset jíst medikamenty, co budou tělu bakterie uměle dodávat. Je to paradox. Umělé dodání ale nikdy není takové jako přírodní cesta, čím více bakterií poznáme, tím lépe. Navíc my máme dnes tělo mnohem víc než dřív zaneřáděné infekcemi. Možná jste zaznamenala výzkumy vědce Jaroslava Flégra, který zkoumal toxoplazmózu.
Mlhavě se mi vybavují vizuály, jak toxoplazmóza mění tvář člověka.
Ano, to je ono. Toxoplazmózu má třetina populace. Ale toto onemocnění mění nejen vzhled, ale i psychiku. Vnitřně má člověk pocit, že je odvážnější, ale zároveň jsou zbrzděny jeho reakce, takže je pak třeba vyšší pravděpodobnost, že se stanete účastníkem dopravní nehody. Protože si nevšimnete, že se řítí auto a neuhnete, toxoplazmóza je totiž naprogramovaná tak, že zpomaluje reakce. U herpetických virů, které jsou také velmi rozšířené, zase bývají lidé hodně lítostiví a kontaktní, lepí se na vás, mají touhu se vás dotýkat. Hodně nepříznivě to ovlivňuje imunitu, jakmile je stres, objeví se opar. Mezi lidmi jsou v imunitě vůbec strašné rozdíly. Někdo je nemocný každou chvíli a jeho děti snadno všechno chytí, a pak jsou lidé jako já, moje děti nejsou nemocné skoro vůbec. Hodně to vychází z psychiky. Mám čtyři děti, ale uvědomila jsem si, že ve svých pracovních plánech absolutně nepočítám s tím, že by byly nemocné.
To mám podobně. A naštěstí mé děti opravdu nemocné nejsou. Napadá mě, že když onemocní moje tříletá dcera, vezmu ji k sobě do postele. A hned se to zlepší. Ani nevím, proč to dělám, ale funguje to.
Je vidět, že máte výbornou intuici. Ale existuje i vysvětlení. Když si vezmete dítě do postele, vaše tělo ví, že ho má pod kontrolou, a kdyby se horečka prudce zhoršila, budete o tom vědět. Zatímco když dceru necháte spát samotnou, budete neklidná a ten neklid pak vlněním vysíláte na ni, bude se budit. Přitom potřebuje spát hlubokým spánkem a mít horečku, aby si organismus poradil s infekcí.
Takže se to dá vysvětlit tím, že prostě „zklidním vlny“?
Všichni používáme mobil, ale neuvědomujeme si, že naše tělo funguje podobně. Vysílá elektromagnetické vlny, je možné je měřit. Jen ještě neumíme přesně změřit obsah těchto sdělení, za deset let to ale myslím půjde. Jakmile vznikne v těle informace, tak se prostě šíří, a lidi, co jsou na sebe navázaní, ty informace vnímají. Třeba chcete někomu zavolat a on vám zavolá v tu samou chvíli. I dítě vnímá, zda se o něj podvědomě bojíte, a vy pak zase zpětně vnímáte, co se dítěti děje. Je to takový kruh, vezměte si úzkostlivé matky, co stále řeší, že se dítěti stalo tohle nebo tamhleto. Dítě ale tu její nejistotu cítí, matka ji vysílá v podobě elektromagnetických vln. Víte, my jsme hodně zaměřeni na vizuálno, na to, co vidíme. Ale to je jen určitá část spektra informací. To, co umějí oční buňky, umějí i ostatní buňky. Jen ne tak dokonale.
Jak se vlastně podobné vlnění měří?
Vlnění lidského těla měří EKG A EEG. Podvědomí skrze tlukot srdce vysílá informace. Je třeba prokázáno, že když se lidé blíží ke smrti, tlukot srdce je stále pravidelnější. Zdravý člověk má tlukot srdce variabilnější, není to jako hodinky. Vlněním se předávají informace, jen je neumíme číst. Zvířata to umějí dokonale. Vyplašíte jedno zvíře a v okolí hned všechny vědí, že se tam něco děje. My ale tyhle schopnosti dost ztrácíme.
Díky oblibě celostní medicíny se dnes učíme informace, které k nám tělo vysílá, vnímat. Na druhou stranu jsou slyšet spojení typu „nemoc je dar“. Mnozí pacienti jsou tak paralyzovaní tím, že si „mohou za nemoc sami“.
Spojení nemoc je dar nemám ráda. Nemoc je v první řadě hrozná. Lidé jsou zoufalí a chtějí slyšet, že se z ní dá dostat. Potřebují hlavně naději. A naděje je vždycky.
Vy sama prosazujete termín informační medicína. Co to ale přesně je?
Způsob, jak komunikovat s podvědomím, jak ho upozornit, že je někde v těle problém. Současná medicína tvrdí, že pokud není v léku obsažena účinná látka, nemůže mít na člověka vliv. Já svou knihu Léčba informací napsala i proto, abych prokázala, že věc, která nemá účinnou látku, ale nese informaci, může mít na člověka vliv. Může působit. A může léčit. Přesně toho se dřív používalo v bylinkářství, vycházejí z toho homeopatika. I šamanismus je v podstatě léčba informací, někdo vás zaříkává, taky pracuje s informací. Je to ale neměřitelné, takže z pohledu klasické medicíny nefunkční.
Jak přesně může informace léčit? Mohla byste to nějak „blbuvzdorně“ vysvětlit?
Třeba v době, kdy řádila tuberkulóza a ještě neexistovala antibiotika, klesl počet onemocnění po zjištění, že za touto chorobou stojí určitý typ bakterie. Protože tuberkulóza už pak nebyla mystérium, něco neznámého. Lidé se přestali tolik bát. Když se podíváte na staré receptury a na to, jak fungovaly, tak se na ránu běžně přikládaly pavučiny, plesnivý chleba, plesnivé hadry. Tedy přírodní antibiotika. Na zánět na noze se zase dal tvaroh, v něm je přírodní heparin. Zahodit staré postupy a lidové recepty může být hodně krátkozraké, neboť často je v nich obsažena velká moudrost. Ve všem je základ, informace, jak to působí. Naše podvědomí informaci navnímá a pak použije k samoléčbě. Třeba upozorníme tělo, že má problém v játrech. Pošle tam imunitní buňky a ty najdou infekci, která pro ně byla dosud neviditelná, protože se tam třeba určitý typ buněk, který má schopnost ji poznat, vůbec nedostal. Poznání je obrovsky důležité. Ostatně podobně funguje i placebo.
Jak byste jeho fungování vysvětlila?
Hodně to závisí na tom, kdo vám placebo podává. Jestli ten člověk dokáže ve vašem podvědomí vzbudit důvěryhodnost. Protože podvědomí vnímá velké množství informací, a pokud lékař nevěří v lék, který doporučuje, tak lidské podvědomí vnímá, že si o tom myslí svoje. Nedávno mi jedna sestra vyprávěla, jak v nemocnici dávají lidem pilulku na spaní. Je to placebo, ale na 90 % lidí funguje. Ta sestra působí na pacienty svou autoritou, vnímají, že jim přišla pomoci, a zároveň má sama ověřeno, že „lék“ funguje, věří mu, je důvěryhodná. Lež na obličeji poznáte. Podvědomí rozklíčuje, když se něco jiného říká a něco jiného prožívá. Jen je na to někdo citlivější a někdo méně.
Nedůvěřiví býváme i k asijské medicíně, třeba jen všechny ty body na noze…
Tělo je hodně propojeno, což vychází z praxe, neřeší to jen asijská medicína. Ve starověku lidé neměli jinou možnost než léčit tím, co měli, tedy přírodními prostředky, a pak také na člověka sahali a našli ty správné body. Lékaři pracující na ARU vědí, že fungují body, kterými se dá zklidnit nebo povzbudit srdce, klasické lékařství je popisuje jako takzvané Headovy zóny. Ale není to tak propracované jako v asijské medicíně. Když si představíte tělo, všechny výběžky nervů vedou do páteře, kde je velmi důležitý informační uzel. Třeba máte zánět jater, a neuron z jater sousedí vedle neuronu ovládajícího určitou část nohy. Jsou vedle sebe a tu informaci si prostě předají. Na něco podobného ale musíte být talent, musíte mít schopnost cítit lidské tělo. Protože každý má tyto body malinko jinde. Třeba víte, že je to pod kolenem, ale přesné místo musíte vycítit.
Pokud laicky srovnáme naši klasickou západní medicínu a jakékoli alternativní směry, často se tvrdí, že ta klasická řeší hlavně příznaky.
Potlačí je, ale už nezkoumá, co k jejich vzniku vedlo. Když se ale něco projeví, tělo má k tomu důvod. Třeba vysoký cholesterol – proč se tělo rozhodlo, že ho bude vyrábět hodně? Cholesterol je velmi důležitá stavební látka buněk a to i pro mozek, jen pro zajímavost: dlouhověcí lidé jedí velmi často hodně tučná jídla. Když se začne cholesterol snižovat, tak to sice ochrání cévy, ale vnitřní problém to nevyřeší. Já jsem přesvědčená, že léky snižující cholesterol mohou v důsledku vést ke vzniku demence. U někoho je ale chyba v genetice, tam jsou pak léky samozřejmě na místě.
Právě genetický faktor je přece častý, mnohé nemoci dědíme.
Genetika se strašně přeceňuje. Už jsou na to i výzkumy, třeba u žen postižených rakovinou prsu je genetický faktor jen pět procent. Já sama se domnívám, že za většinu rakoviny mohou virové zátěže, které se ale v medicíně zatím moc neřeší, respektive se řeší jen v souvislosti s papilomavirem na děložním čípku. Je důležité potlačit rakovinotvorné buňky hned na počátku. Zdravý člověk je likviduje hned, ale pasivní jedinec má i pasivní imunitu. Občas se říká – tak strašně hodný člověk, a dostal rakovinu! Jenže to je přesně ono, ten nedostatek agresivity. Všichni jíme jídlo obsahující toxiny, všichni dýcháme špinavý vzduch, jen to někdo vyloučí a někomu se to do těla uloží. Souvisí to i se strachem, čím víc se bojíme, abychom nesnědli něco špatného, tak když to pak opravdu sníme, víc to na nás působí. Imunita bude v rovnováze, až budeme my sami v rovnováze. Protože imunita dělá přesně to, co my. Když jsme vzteklí, je vzteklá, a když jsme pasivní, je pasivní.
FOTO: ONDŘEJ KOŠÍK KDO JE MARIE VILÁNKOVÁ? Vystudovala matematicko- -fyzikální fakultu, léta působí jako odbornice na detoxikaci ve firmě Joalis. Na konci roku jí vyšla v nakladatelství Argo knihu Léčba informací. „Mojí výhodou je, že nejsem poznamenaná klasickým lékařským vzděláním. Samozřejmě jsem si kvůli své profesi všechno prostudovala, ale jako matematik se na to dívám jiným úhlem pohledu,“ říká. Publikace Léčba informací zkoumá kriticky, ale zároveň s pochopením metody, které oficiální věda nálepkuje jako nevědecké, například telepatii, léčení informačními preparáty, homeopatiky, pomocí energií nebo modlitby. Marie Vilánková má čtyři děti ve věku 19, 16, 10 a 2 roky. Bydlí na Šumavě.
Hygienické normy jsou přísné, vše je antibakteriální. V budoucnu proto budeme muset jíst medikamenty, co budou tělu bakterie uměle dodávat.
FOTO: ONDŘEJ KOŠÍK „Třetina populace má toxoplazmózu. Vnitřně má člověk pocit, že je odvážnější, ale zároveň jsou zbrzděny jeho reakce, takže je vyšší pravděpodobnost, že se stane účastníkem dopravní nehody.“
