Cévnímu systému škodí nejen přímo mikroorganismy, jejich ložiska a toxiny, ale také jsou pro ně velmi ohrožující imunokomplexy, které se ukládají do endotelu.
Imunokomplex je spojení protilátky (imunoglobulinu) a antigenu, rozpoznatelné části toxinu, mikroorganismu. Protilátka se naváže na určitý epitop, tedy na malou část antigenu. Protilátka dokáže rozpoznat pouze určitou část mikroorganismu, když si ho představíme jako člověka, tak například obličej, a navázat se dokáže pouze na část obličeje, například na nos. Imunokomplexy jsou mezikrokem v imunitní reakci, pomocí protilátek jsou označeny nebezpečné částice, které mají být dalšími imunitními cestami (fagocytóza, komplement…) odklizeny. Je to jako byste útočníka svázali a nechali ležet, že ho odstraní někdo další.
Když je imunokomplexů příliš
Problém vzniká, pokud je imunokomplexů velké množství a organismus je nestačí odklízet. Ukládají se do různých míst v organismu, hlavně do cév, ledvin, pojiva, kloubů, svalů, choroidního plexu v mozku. V těchto místech dochází k mechanickému narušení tkání, proto nás také při akutním onemocnění bolí svaly a klouby. Následně dochází k zánětu a poškození tkání. Uložené imunokomplexy v cévním systému jsou obzvláště nebezpečné, protože roste riziko vzniku krevní sraženiny, která může člověka ohrozit na životě. Mikrobiální imunokomplexy lze vnímat i jako určitou formu mikrobiálních ložisek, protože se mohou kdykoli rozpadnout a infekce se může aktivovat a dále množit. Dalším rizikem mikrobiálních imunokomplexů je, že pokud dokážou perzistovat v imunitních buňkách, protilátka není pevně navázána na mikroorganismus, tak mohou mikroorganismy měnit činnost imunitní buňky a tlumit reakce imunity mířené proti infekci.
Protilátky: Výkonná, ale nebezpečná zbraň
Protilátky jsou výkonná, ale zároveň i nebezpečná zbraň. Mohou účinně zabránit například vniknutí viru do buněk – tím, že ho obalí, aktivují další části imunity. Pokud je však v těle velké množství protilátek, které se mají na co navázat, vzniká velké množství imunokomplexů, které organismus poškozují. Často se to děje při různých typech imunopatologií, kdy vznikají protilátky proti metabolitům (lepek, kasein), alergenům (pyly, prach, plísně…), vlastním tkáním (autoimunita) nebo mikrobiálním ložiskům a chronickým infekcím. Vysoká hladina protilátek může být nebezpečná i v tom, že si protilátka v těle najde svůj cíl. Může to být vlastní struktura (pak vzniká autoimunita) nebo běžný antigen jako potraviny, pyly, které pronikají propustnými tkáněmi, a vzniká alergická reakce. Obecně vede vychýlení imunity do větší podpory protilátkových odpovědí zpravidla k alergiím a některým typům autoimunitních reakcí. Proto bývá dáváno do souvislosti očkování a nárůst alergických a autoimunitních chorob v populaci.
Zdravá imunita – spolehlivý ochránce
Zdravá imunita pracuje mnohem složitěji a efektivněji, než aby její výkon mohl být posouzen podle množství protilátek. Zásadní část tvoří nespecifická, přirozená imunita, která většinu infekcí zlikviduje a nemusí zkoumat, co to je. Důležitá je slizniční imunita, která by mikroorganismy a toxiny vůbec neměla vpustit dál do organismu. I specifická, získaná imunita je velmi složitý celek. Část je tvořena B-lymfocyty, z nichž vznikají plazmatocyty (plazmatické buňky), které vytvářejí protilátky, a část T-lymfocyty, které zajišťují buněčnou imunitu, přímou likvidaci toxinů, mikroorganismů a také imunitu řídí. Pokud proděláme nějakou infekci a dojde k vytvoření protilátek, tak zpravidla vzniknou paměťové B-lymfocyty, které si pamatují, jak konkrétní protilátku vytvářet a v případě opětovného setkání s infekcí ji začnou znovu produkovat. Nachází se hlavně v lymfatických uzlinách a slezině, dokonce tvoří až téměř polovinu všech B-buněk sleziny. Dokonce existují i dlouho žijící plazmatické buňky.
Některé typy B-buněk, které ke své aktivitě nepotřebují signál od T-lymfocytů, se nacházejí především v dutině břišní a na poplicnici, zajišťují hlavně protibakteriální protilátky. Druhou významnou větví získané imunity jsou T-lymfocyty, které zabezpečují buněčnou imunitu a získanou imunitu řídí. Pro nádorovou a virovou imunitu jsou důležité cytotoxické Tc-lymfocyty, které ničí napadené a nádorové či jinak změněné buňky. Vznikají také paměťové T-lymfocyty, které jsou schopné začít se rychle množit a vyvolat silnou, rychlou odpověď proti toxinu nebo mikroorganismu. Obvykle se nacházejí v lymfatických uzlinách, krevním oběhu a také v orgánech (kůže, plíce, trávicí trakt…), i proto dokážou zakročit velmi rychle.
Efektivní způsob organizace
Živé organismy se většinou chovají úsporně. Udržují aktivní jen to, co potřebují. Když se nebudeme dostatečně hýbat, svaly ochabnou a atrofují, kosti se zpevňují mikropoškozeními vznikajícími například při skákání, mozek je neustále třeba rozvíjet novými stimuly. Platí to i pro zdravou imunitu. Pokud něco nepotřebuje, tak to zbytečně nevytváří. Pokud si je organismus vědomý, že má zdravou buněčnou imunitu, která dokáže zasáhnout proti virové infekci, nepotřebuje udržovat vysoké hladiny protilátek, které jsou díky případnému vzniku imunokomplexů rizikové. Také si může být vědom, že má paměťové B-lymfocyty, které mohou potřebné protilátky vytvořit. Vysoká hladina protilátek obvykle svědčí o tom, že organismus se s toxinem, mikroorganismem pravidelně potkává a protilátky používá k rychlé neutralizaci, aby se mikroorganismus nešířil. Buď se opakovaně setkává s nakaženými, nebo má v sobě mikrobiální ložiska, ze kterých se uvolňují a aktivují mikroorganismy.
Výše protilátek rozhodně není jediným indikátorem, jak jste proti infekci imunní. Můžete být imunní a mít nízkou hladinu protilátek. Podle studií například pětina lidí, kteří prodělali covid a jsou proti němu imunní, nemá měřitelnou hladinu protilátek a spoléhají na svou buněčnou imunitu. Celé je to ještě složitější, protože zdravý organismus může být v tvorbě protilátek velmi variabilní a kreativní a vybrat si nějaký jiný antigen než třeba spike protein, který může podléhat mutacím. Zdravá imunita si spíše vybírá cíle, které se tak často nemění.
Když protilátky škodí
Někdy dokonce mohou protilátky paradoxně případnou nákazu a průběh onemocnění zhoršit. Tzv. syndrom ADE – Antibody-dependent enhancement, protilátkově závislé zesílení, kdy vzniká imunokomplex, který nemá pevnou vazbu a protilátka není na virus pevně přichycena. Důvodem je obvykle nějaká mutace virové struktury nebo zacílení na nevhodný epitop (konkrétní oblast antigenu, na niž se vážou protilátky), kterým virus není plně neutralizován. Obvykle tento syndrom souvisí se zesíleným respiračním onemocněním, kdy zároveň dochází k narušení cytokinových kaskád. Pokud je imunokomplex fagocytován, požrán imunitními buňkami, tak je obvykle virus rozložen. Pokud ale unikne ze sevření protilátky uvnitř imunitní buňky, může se uvnitř množit, ničit imunitní buňky nebo proměnit jejich imunitní odpověď. Množení v imunitních buňkách vede k rychlému a masivnímu rozšíření viru v organismu a zhoršení průběhu onemocnění. Často takhle dochází k infikování alveolárních (plicních) a peritoneálních (břišních) makrofágů. Napadení imunitních buněk je typické například pro herpetické viry nebo retroviry, u kterých máme podezření, že mají ke koronaviru velmi blízko.
Nezvládnutá imunitní odpověď
Dochází také ke zvýšené tvorbě imunokomplexů, jejich ukládání v tkáních. To vede k sekreci prozánětlivých cytokinů, zvýšené koncentraci imunitních buněk v místě a aktivaci komplementové kaskády. Zánět, obzvláště pokud probíhá v dýchacích cestách, může způsobit až syndrom akutní respirační tísně a cytokinovou bouři a ohrozit na životě. Je nutné upozornit, že řada pacientů u virových nákaz neumírá z toho důvodu, že virus je „silný, agresivní“, ale spíše kvůli nezvládnuté imunitní odpovědi, kdy dojde ke zničení tkání vlastní imunitou. Tyto procesy na základě imunokomplexů byly pozorovány u respiračně-synciálních virů, spalniček. Obecně byl syndrom ADE pozorován hlavně u RNA virů s pozitivním řetězcem jako virus Dengue, Zika, retroviry, viry pravé chřipky, respiračně synciální viry, koronaviry včetně SARS-CoV a MERS-CoV.
Možná už jste slyšeli něco podobného – nechal jsem se očkovat proti chřipce a pak jsem dostal tak těžkou chřipku, že jsem se z toho dostával několik měsíců. Příčinou mohl být právě tento syndrom, kdy při setkání s patogenem došlo k narušení přirozené, tedy žádnými chemickými a dalšími látkami neovlivněné imunity. Rizika a přínosy očkování je nutné pečlivě vyhodnocovat. Osobně zastávám názor předběžné opatrnosti. Je přirozené vyměnit riziko z očkování za riziko onemocnění a fatálního průběhu. Vyměňovat ale riziko z očkování za co vlastně…? Samozřejmě, rizikem syndromu ADE je i samotné prodělání onemocnění, stejně tak jako po očkování vznikají vaskulitidy a krevní sraženiny po prodělání onemocnění. Existuje celá řada otázek, ale málo odpovědí, ty přinese až budoucí čas. Proto by se každý měl rozhodnout svobodně sám za sebe, aby byl připravený nést následky svých rozhodnutí. To platí ve všech sférách života.