Také jste si určitě někde přečetli myšlenku, jestli je vůbec pravda, že viry existují.
Debata na toto téma by nás od biologie mohla zavést spíše k filozofii a k otázkám, co je živé, jakou důležitost má informace a co v organismu dokáže změnit. Umíte si představit vodníka? Nakreslit ho? Poznali byste ho na obrázku? Troufnu si říci, že ano, a proto byť jsme ho v reálu asi neviděli, přesto můžeme tvrdit, že vodník existuje. Existuje minimálně v říši pohádek, v informačním poli jako určitá entita s charakteristickými vlastnostmi – zelený oblek, z šosu mu kape voda, protože voda je jeho příbytkem. Proto bychom měli být velmi opatrní a netvrdit o něčem, že to neexistuje, když na toto téma existuje celá vědní teorie, řada knih a snímků z mikroskopů. Spíš je nutné zaměřit se na to, jestli máme celý obrázek o existenci a škodlivosti virů. Jsem přesvědčená o tom, že v žádném případě nemáme. V učebnicích chybí celá řada informací a souvislostí, protože věda se zaměřuje jen na hmotné aspekty.
Co virus doopravdy je?
Celá teorie o neexistenci virů vzniká z nepochopení toho, co virus opravdu je. Není to živý organismus v klasickém slova smyslu. Je to „jen“ informace, špatná zpráva. Není to buňka, nemá buněčnou membránu, neumí se množit, neumí využívat energetické zdroje. Nemůže splnit Kochovy postuláty, soubor pravidel, kterými se prokazuje souvislost mezi patogenem a nemocí. Bez jiné živé buňky se virus nedokáže rozmnožit. Dnes tedy k tomu bohužel musíme přidat případně i bez laboratoře, protože výroba genetické zprávy, viru nebo jiné genetické informace například ve formě RNA částic není zas tak složitá. Na druhou stranu ale virus určité znaky života splňuje, protože se dokáže učit, evolučně vyvíjet. Sami jste v období šíření koronaviru viděli, jak rychle vznikaly nové kmeny. Mutace nových kmenů jsou ovlivněny i organismem hostitele. Jsem přesvědčena, že na mutace mají vliv i emoce hostitele, naštěstí virus rychle zmutoval do mírnější podoby a způsobuje méně závažné potíže. Z tohoto pohledu se virová informace mění v závislosti na hostiteli. Vylučuje ji napadená buňka. Nemůžeme však tvrdit, že virus jsou jen výměšky poškozených buněk, protože to by mohlo navozovat dojem, že jsou to jen nějaké odpadní látky. Napadená buňka samozřejmě vylučuje spoustu různých metabolitů i toxinů, ale zásadní je, že vylučuje také virové informace, které se mohou dále šířit. Tyto virové informace mohou mít různé podoby, nemusí to být jen nutně kompletní virová částice. Virová částice ale má tu výhodu, že je zabalená do bílkovinového obalu, takže je informace chráněna před vnějšími vlivy.
Virus je „jen“ informace = nejnebezpečnější toxin
Virus je informace, zapsaná stejným jazykem jako genetické informace živých organismů. Je to kód, zpráva, to ve většině případů špatná zpráva, která využívá toho, že některé buňky nejsou zdravé, nejsou bdělé a odolné a tuto zprávu si nejen přečtou, ale bohužel se jí nechají i ovlivnit. Proto existují obrovské rozdíly mezi lidmi, jak na virus reagují. Je to podobné, jako kdyby třeba v obchodě šel člověk a sprostě nadával. Reakce lidí okolo budou velmi rozmanité. Někdo si toho vůbec nebude všímat, jiný se rychle vytratí, další začne nadávajícímu domlouvat, někdo se s ním dokonce může začít prát. Reakce závisí na tom, jak se protnou informační pole nadávajícího a kolemjdoucího. A s virem na buněčné úrovni je to podobné. Buňka si viru vůbec nemusí všímat, propluje jen okolo. Někdy se virus do buňky dostane, ale buňka okamžitě rozpozná nebezpečí a virus, zprávu zlikviduje, zrecykluje, jako třeba vy nechtěným dopisem podpálíte dřevo v krbu. No a v některých případech buňka zprávu zařadí do své knihovny receptů, podle kterých pracuje, virus buňku ovlivní a ta se kromě plnění svých povinností začne řídit i pokyny viru. Ve chvíli, kdy virus buňku úspěšně zmanipuluje, je velmi důležitá reakce imunity. Imunita má poznat, že se buňka začala chovat jinak, zvláštně a jejím důležitým úkolem je nemilosrdně ji zlikvidovat. Představuje velké nebezpečí. Jedním z úkolů může být i to, začít kopírovat virové informace a postupně ovlivňovat nejen další buňky v napadeném organismu, ale šířit virové informace do okolí. Určitě někde okolo budou další živé buňky, které by virus mohl ovlivnit. Můžeme virus vnímat jako poškozující, zlou informaci, která útočí na to nejdůležitější – genetickou informaci živého organismu. Podle genetické informace organismu roste, vyvíjí se, rozmnožuje se a je řízen. Je to soubor pravidel, podle nichž jsou v buňce vytvářeny bílkoviny, které slouží jako stavební materiál (kolagen, keratin, elastin…), zajišťují pohyb (myosin, aktin), transport (hemoglobin...), řídí a regulují celý organismus (enzymy, hormony, receptory) a zajišťují obranu a imunitu (imunoglobuliny, fibrin…).
Neporušená „informační“ základna je stěžejní
Pro správné fungování organismu je nejdůležitější mít v pořádku informační základnu, pravidla, podle kterých vše funguje. Pokud je tato složka narušena, začne se projevovat různými méně čí více závažnými poruchami a nemocemi. Pozor, genetická informace ale neovlivňuje jen stavbu tkání, to, jak vypadáme, jaké fyziologické pochody probíhají, ale je zásadně důležitá pro naše emoce, chování, přemýšlení. Je v ní zapsaná minulost našich předků, příběh evoluce, naše karma, naše talenty a nadání. Entita, která dokáže v takové knihovně nenápadně přepisovat, je tak extrémně nebezpečná. Bohužel, touto entitou jsou právě viry. Pokud je v sobě necháme dlouhodobě existovat, mohou nás přeprogramovat. Samozřejmě, nejsou to jen viry ve smyslu virových částic, tedy DNA nebo RNA informace zabalená do bílkovin, ale mohou to být i samotné DNA, RNA řetězce a jejich fragmenty, další jejich úseky jako mRNA, tRNA, rRNA, ncRNA a jiné. Jsou to všechny varianty genetické informace včetně například nově objevených kruhových RNA řetězců nazvaných obelisky. Jestli si vzpomínáte, mnohokrát jsem na konferencích zmiňovala, že v brzké době očekávám objev nových patogenů, že po virech, prionech ještě přijdou RNA kyseliny. Nebyla jsem daleko od pravdy, v lednu 2024 byly právě popsány obelisky vyskytující se i ve střevech lidí.
V poslední době se častěji píše o různých genetických onemocněních a jejich léčbě. Nedávno jsem si v Hospodářských novinách (vydání z 23. 2.) přečetla článek s nadpisem „Injekce viru promění bílé krvinky v lék na leukemii.“ V úvodu se píše „Jediná dávka geneticky upraveného viru nahradí složitou léčbu vyžadující špičkovou techniku genového inženýrství. Velkou neznámou ale zůstává cena nové terapie…“ Tato léčba právě využívá schopnosti virů pronikat do buněk a měnit genom člověka. Vnáší do buněk geny pro tvorbu určitých bílkovin včetně antigenních receptorů, čímž může být spuštěna imunitní reakce proti nádorovým buňkám. V detoxikačních terapiích se snažíme organismus přimět, aby si potřebné imunitní buňky vytvořil sám a nebyla potřeba ultradrahá léčba. Článek zde ale zmiňuji z jiného důvodu. Technologie a laboratorní postupy pokročily a umožňují vyrobit viry, které mohou přeprogramovat lidské bytosti. Samozřejmě, píše se jen o pozitivních případech, kdy je zachráněn život nějakému nemocnému dítěti, které nemá naději na jinou léčbu. Ale co rizika? Dá se to zneužít? Odpovězte si sami nebo si o tom můžeme popovídat v úzkém kruhu. Mnohem důležitější otázka je, zda se proti případným rizikovým geneticky upraveným virům lze chránit. Samozřejmě, že ano. Co v případě neznámých, rizikových mikroorganismů? Pozor – i bakterie a viry mohou být nosiči virů. Tady je zásadní zdravá protivirová imunita. A je to nejen okruh sleziny, zdravé sliznice.
Nejčastější viroví narušitelé jsou herpetické viry
Zásadní je, že virovou imunitu snižují mikrobiální ložiska jiných virů v organismu. Pokud v těle již jsou nějaké viry, mnohem snáze do organismu proniknou viry další. Je to logické. Aby virové informace v mikrobiálních ložiscích nebyly objeveny a zničeny imunitou, virové informace imunitu negativně ovlivňují a snižují zejména protivirovou imunitu. Jedním z nejčastějších virových narušitelů imunity jsou právě herpetické viry. Projevilo se to při covidu. Hospitalizovaní s covidem na oddělení JIP a ARO měli více herpetických virů, než je průměr v populaci a díky herpetickým ložiskům také měli méně protilátek na jiné typy koronavirů. Pro zajímavost: lidé, hospitalizovaní v jedné velké nemocnici, měli CMV (cytomegalovirus) v 82 % a v místní populaci je průměr 37 %. Podobně tomu bylo i u dalších herpetických visů HSV1 (herpes simplex) – hospitalizovaní 92 % a průměr je 45 %, EBV (Epstein-Barrové virus) 78 % a průměr 40 %. Je zajímavé, že jiné imunosupresivní viry takový zásadní vliv neměly. Možná mezi coronaviry a herpetickými viry existuje nějaké skryté spojení, nějaká schopnost vzájemně se posilovat. Jistě jste si všimli nápadné reaktivace herpetických virů nejen u nemocných s covidem, ale i u očkovaných. Je třeba věnovat herpetickým virům patřičnou pozornost a snažit se je z organismu odstranit ze všech struktur včetně nervového systému. I proto, že jsou nejen ničiteli imunity, ale jsou zároveň onkogenní a teratogenní, tedy velmi zasahují do našeho genetického systému.