Ve článku se zaměříme na inzulinovou rezistenci, která spadá do problematiky metabolického syndromu. Ukazuje na (ne)schopnost těla hospodařit s energií.
V minulém článku jsem se podrobně zaměřila na tukovou tkáň, která slouží jako naše hlavní skladiště. Tuky však nemají na starosti jen ukládání našich zásob, minerálních látek a vitaminů, jsou také důležitým hormonálním orgánem – regulují náš metabolismus.
Tuková tkáň jako skladový manažer
Tuková tkáň skrze hormony ovlivňuje spalování tuků a cukrů v našich buňkách. Vydává též pokyny, zda dostupnými surovinami šetřit nebo je volně propálit. Je tedy jakýmsi informátorem, který tělu sděluje, jak to ve skladu energie vypadá: zda máme zásob hodně nebo málo, ale také jak rychle se dokážou uvolnit.
Do tukové tkáně organismus kromě potřebných látek ukládá také toxiny nebo metabolity, které nedokáže využít a z těla vyloučit. Je to pro něj bezpečnější, neboť toxiny pak neohrožují pracující buňky. Nicméně přítomné toxiny a metabolity zde mohou začít budovat množství mikrobiálních ložisek, která dokáží ovlivnit buňky tukové tkáně a často způsobí i jejich poškození, jakési zmatení. Do organismu pak začnou posílat špatné zprávy. Vlivem toxinů dochází též k hormonální poruše tukové tkáně.
Důležitý hormon inzulin
Jakmile jsou živiny z tukové tkáně uvolněny, putují krevním oběhem až k buňkám. Je však nutné zajistit, aby se živiny dostaly do nitra buněk a zde mohly být spáleny či jinak využity. K tomu slouží hormon inzulin, který je produkován slinivkou, konkrétně v Langerhansových ostrůvcích. Inzulin je hormonem sytosti – informuje tělesné buňky o tom, že energie je v krvi momentálně dost. Buď byla vyloučená ze zásob, nebo jsme se najedli a živiny z trávicího ústrojí se přesunuly do krve. Tato informace má v našem těle vliv na řadu metabolických pochodů. Inzulin „odemyká“ vstupní brány pro glukózu (krevní cukr) v membráně buněk a zajišťuje, aby se cukr rychle přesunul z krve do nitra buněk.
Příliš cukru v krvi škodí
Pokud je cukru v krvi příliš a přesahuje ideální hladinu, krev se stává hustou a mění svoje vlastnosti. Poškozuje drobné cévky, narušuje se zásobování orgánů a dochází k poškození funkčních buněk. Typické je to pro oči, nervy a ledviny. Pokud jsou tyto hladiny zvýšené dlouhodobě, dochází k poškození větších cév a srdce. Většinou se to projeví jako kardiovaskulární (srdečně-cévní) choroby – mozková mrtvice (cévní mozková příhoda), ischemická choroba srdeční (často končí srdečním infarktem), oteklé nohy, bércové vředy, nehojící se zranění či infekce kůže. Objevit se může i zhoršené vidění, nervové problémy s končetinami (necitlivost, chlad a bolestivé končetiny), problémy s erekcí nebo zažívací potíže.
Hustá krev způsobuje i dehydrataci buněk; voda z nich prochází skrze buněčné membrány ven, aby krev naředila. To může to být pro organismus nebezpečné. Lidé s vyšší hladinou cukru v krvi proto pociťují intenzivní žízeň, chodí často močit, bolí je hlava, špatně se soustředí nebo jsou unavení a slabí. V krajním případě někdy můžou skončit v bezvědomí.
Vládce inzulinu je slinivka
Pokud je v krvi hodně cukru, uvolní slinivka inzulin a ten dá buňkám signál k tomu, aby cukr „uklidily“. Jakmile jeho hladina poklesne, slinivka vyprodukuje inzulinu méně. V určitém množství ho ale vyrábí stále; přibližně polovina celkového množství vznikne průběžným vylučováním tak, aby bylo zajištěno plynulé zásobování buněk. Pokud se cukr z krve vyčerpá, ke slovu se dostávají opačně působící hormony, které naopak uvolňují glukózu ze zásob (glukagol…). Nedostatek energie by pro buňky mohl být kritický, proto existuje celá řada dalších hormonů, které mohou zvýšit hladinu krevního cukru. Třeba stresové hormony jako adrenalin, kortikoidy nebo růstové hormony.
Pozor na stres
Pokud naše podvědomí usoudí, že situace pro nás může být nebezpečná, nepříjemná nebo emocionálně náročná, okamžitě začne glukózu do krve uvolňovat, abychom měli dost energie situaci zvládnout. Tento komplexní systém ukládání a uvolňování energie bohužel často nepracuje správně. V komunikaci mezi buňkami dochází k problémům: nedokáží se domluvit, kolik energie je ve skutečnosti v těle potřeba. Buňky jater, svalů a tukové tkáně tak nereagují na povely a přebývající cukry a tuky neuklízejí. Na distribučních cestách vzniká „nepořádek“ a krevní cukry i tuky plavou v krvi. Nejprve ničí cévy a později i buňky v orgánech.
Inzulinová rezistence: Co se děje v těle
Pokud buňky nedokáží reagovat na povely, vzniká takzvaná inzulinová rezistence. Jinými slovy – buňky tkání jsou k inzulinu necitlivé, rezistentní. Příčinou jsou porušené inzulinové receptory na buňkách, které mají za úkol na sebe inzulin navazovat a předávat buňkám zprávu o tom, že je cukr potřeba vychytávat z krve. Glukóza tedy zůstává nezpracovaná v krvi a slinivka reaguje: V krvi je hodně glukózy, je třeba produkovat ještě více inzulinu, aby se cukr rychle uklidil. Postupně se vyčerpává, až ho už nedokáže vytvářet dostatečné množství. Vzniká diabetes 2. typu. V krvi plave hodně glukózy a inzulinu, který má pomoci buňkám ji uklidit, je málo. Buňky nereagují na inzulinový příkaz, protože nemají potřebné funkční inzulinové receptory. Svalové buňky trpí tím, že nedokážou navazovat na receptory inzulin, protože je snížena produkce bílkovin. A tak postupně ochabují a ztrácí sílu i výkonnost a zároveň spálí mnohem méně energie, která v organismu přebývá.
Inzulinová rezistence ovlivňuje i činnost jater
Roli zde hrají i játra, která mají na starosti tukové zásoby, a tudíž mají podle potřeb přeměňovat cukry na tuky a obráceně. Protože však jaterní buňky nedokážou správně přečíst inzulinovou zprávu, že glukózy je v krvi dost, myslí si naopak, že je jí málo a neustále chrlí další a další. Podobně jako tuková tkáň, která neví, že v krvi je energie dost a uvolňuje další mastné kyseliny. Vysoká hladina tuků v krvi je podobně nebezpečná jako zvýšená hladina cukrů v krvi. Tělo se snaží tuky co nejrychleji uklidit a začne je ukládat. Ale ne do okrajové tukové tkáně, tedy tam, kam patří, ale prakticky kamkoli. Nejčastěji do oblasti břicha, do orgánů, slinivky nebo svalů. Uvolněné tuky putují také do jater, které z nich kvůli nedostatku informací vytváří další glukózu. Stav se tedy postupně zhoršuje, tuky a cukry v krvi dál toxicky působí na játra a slinivku a postupně dochází k celkovému metabolickému rozvratu.
Inzulinová rezistence působí i na mozek a nervovou soustavu
Inzulin je hormon, který má vliv prakticky na všechny buňky v těle – jeho receptory jsou dokonce i v mozku. Ty však nepomáhají k pumpování glukózy do buněk, neurony a glie si jej automaticky z krve berou podle potřeby. Pomocí inzulinových receptorů je ale řízen celý metabolismus mozku i gliová tkáň, což ovlivňuje regeneraci a růst neuronů. Má tedy vliv na poznávací funkce, na myšlení, pozornost, paměť a učení. Dochází také ke snížení produkce acetylcholinu, čímž jsou ovlivněny i jazykové schopnosti, inteligence, pozornost, řízení spánku či hybnost a také vnímání bolesti.
Inzulin významně ovlivňuje tonus sympatiku, autonomní nervová centra jsou zvýšeně stimulována a dochází k poruše rovnováhy mezi sympatikem a parasympatikem, tedy mezi aktivitou a útlumem. Jsme ve stresu, podráždění a zužují se nám krevní cévy. Aby krev v tomto podráždění mohla proudit rychleji, dochází ke zvýšení krevního tlaku, k zadržování sodíku, vody a dalších solí v organismu, což ústí k poškození ledvin a srdce. Zvyšuje se riziko infarktů, náhlého úmrtí, srdečně-cévních onemocnění. Inzulinové receptory také ovlivňují serotoninergní systém, který je zodpovědný za regulaci našich emocí, spánku, chuti k jídlu a vnímání bolesti. Jeho poruchy se mohou projevovat změnou nálad, depresemi, úzkostmi, podrážděností až agresivitou. Typické bývají migrény, pocity nevolnosti či nutkání k přejídání.
Hledání příčiny
Co je ale tedy příčinou necitlivosti buněk na inzulin? Velmi často je to zvýšená hladina tuků v krvi. Dokazuje to celá řada klinických studií zabývajících se vysokým množstvím volných mastných kyselin v krvi, které negativně působí na buňky cílových tkání (svalové, jaterní a další) a narušují tak inzulinové signální dráhy. Velmi často tyto tuky pocházejí nejenom z vysoce kalorické stravy, ale i z břišních tukových zásob. Jsou uvolňovány také při zánětlivých procesech v těle; typicky při chronických mikrobiálních infekcích a při zvýšené stresové zátěži. Problém v hospodaření s tuky se tak prakticky přesouvá i na hospodaření s cukry.
Rizikový faktor: Nedostatek pohybu
Velmi silně inzulinovou rezistenci zhoršuje nedostatek pohybu. Pokud se intenzivně nehýbeme, svalové buňky do sebe nepotřebují pumpovat glukózu a inzulinové receptory na nich zakrní. Součástí léčby metabolického syndromu a inzulinové rezistence proto musí být pravidelný, aktivní pohyb, minimálně třikrát týdně půl hodiny do zpocení. Pohybem totiž donutíme svalové buňky, aby obnovily správnou činnost receptorů. Pro naše zdraví je proto vždy lepší být fyzicky zdatný otylý než štíhlý necvičící jedinec. Ač jsou problémy s inzulinem typické pro obéznější osoby, hubeným se rozhodně nevyhýbají.
Historické souvislosti inzulinové rezistence
Poruchy metabolismu cukrů a tuků jsou prakticky spojené nádoby. Problémy v tukové tkáni i inzulinorezistence vytváří obrovskou škálu problémů. Je důležité si klást otázku: Proč naše buňky nevnímají zprávu, že energie je v těle dostatek a naopak se chovají tak, jakoby jim chyběla? Jednou z teorií porušené inzulinové tolerance je vliv genetiky. Jsme potomky těch, kteří přežili hladomory. Naši předci měli velmi úsporný metabolismus, dokázali vyžít s málem. Rychlé přizpůsobování se inzulinových receptorů jim zároveň umožňovalo vysokou efektivitu ukládání energie. Ve chvíli, kdy bylo potravy dost, buňky na to rychle zareagovaly a narostl počet receptorů. Většinu potravy si tak dokázali uložit do tukových zásob. Minimalizovali ztráty glukózy močí. Zvýšená hladina inzulinu a dostatek receptorů jim také umožňovala šetřit svaly v období nedostatku. Jejich svalové buňky dokázaly z krve vychytat i minimální množství aminokyselin a regenerovat se. Tato zkušenost byla ve své době rozhodně cenná – jenže to se změnilo. Nyní naopak žijeme v období blahobytu a schopnost všechno si v těle uložit je nám spíše na obtíž. Musíme se tedy naučit energií v těle plýtvat, spalovat ji naplno, přizpůsobit se změněným životním podmínkám. Z pohledu čínské medicíny ovlivňují schopnost přizpůsobit se a adaptovat hlavně naše plíce.
Deprese jako první signál nerovnováhy
Zajímavé je, že rozvoji diabetu 2. typu často předchází deprese. To může být prakticky prvním signálem, že je narušen metabolismus cukrů a tuků. Velký vliv na rozvoj inzulinové rezistence může mít období těhotenství matky a rané dětství. Často je to nedostatek energie, nitroděložní podvýživa spojená s předčasným porodem, nízkou porodní hmotností, ale naopak i nadměrná porodní hmotnost, která je většinou způsobená těhotenskou cukrovkou. Strach z hladu nám nastavuje pravidlo: neplýtvat a uložit vše, co jde. U matek s cukrovkou dojde k epigenetickému otištění: přenosu matčina metabolického nastavení. Oba extrémy – tedy nedostatek nebo nadbytek jídla – mohou způsobit problém v rovnováze mezi energetickým příjmem a výdejem a v distribuci energie.
Pozor na pocity strachu a nejistoty
V případě deprese a metabolického syndromu není spojnicí jenom zátěž plic, ale také chronický zánět, nejčastěji způsobený patogenními mikroorganismy. Z psychosomatického hlediska je inzulinorezistence a vyšší hladina cukru v krvi pojistkou těla, abychom měli pořád rychle k dispozici dostatek energie, kterou můžeme napumpovat do buněk. Vychází z pocitů strachu, nejistoty, ohrožení. Nedůvěřujeme sobě ani jiným a tak si vytváříme bezpečnostní polštář. Jenže tím, jak ho vláčíme naším životem, zbytečně nás to zatěžuje a na tělesné úrovni způsobuje celou řadu tělesných změn. Naše tělo se může cítit ohrožené nejenom našimi emocemi, které generují poškozené emocionální programy.
Toxiny
Často nás ohrožuje něco mnohem primitivnějšího, co můžeme snadno vyřešit. Jsou to toxiny. Pokud se někde v těle nacházejí, naše buňky se cítí ohrožené a imunita je v pohotovosti, přepíná se tedy do zánětlivého módu; různými způsoby se pokouší toxinů zbavit. Pokud se jí to podaří, zánět toxin zlikviduje a imunita se uklidní. Pokud se jí ale nedaří toxin nebo patologický mikroorganismus odstranit, zánět v těle přetrvává. Na něj pak reaguje náš metabolismus, hormonální i nervový systém a zánětlivé molekuly vnímají tělesné, jaterní a další buňky jako pokyn mít připravený dostatek energie. Jenže pokud tento stav trvá příliš dlouho, buňky se přizpůsobí a pokyny, které inzulin zprostředkovává přestanou vnímat pokyny. I tak vzniká inzulinorezistence. Toxiny nezřídka působí i přímo na inzulinové receptory.