Viry jsou informace, které mohou změnit celý náš organismus. Přepisují ho podle programů, které nesou, a tím mění naši informační podstatu.
Viry a princip života
Pochopit úlohu virů prakticky znamená pochopit, co je život, evoluce a vývoj vesmíru. Určitým způsobem má vše ve vesmíru svůj smysl. Vesmír chápu jako gigantický živý organismus, jehož jsme součástí. Je v jedné rovině tvořený časoprostorem a pro jeho vznik bylo podstatné rozdělení na elementy s opačným nábojem. Díky rozdělení a přitažlivosti je například tvořena hmota, kdy k jádru s kladným nábojem jsou přitahovány elektrony se záporným nábojem. Z tohoto pohledu i záporně vnímané věci mají svůj smysl. Naše Země a příroda je tvořena, jak se učí děti ve škole, neživou přírodou, vodou, minerály, kameny… a živou přírodou, kterou tvoří bakterie, rostliny, živočichové… Ve skutečnosti je toto rozdělení umělé a já vše považuji za živé, protože vše se vyvíjí a uchovává informace. Celý příběh, život vesmíru, nazývaný evolucí, je poháněn dvěma protikladnými silami – láskou (spoluprací) a svárem (bojem). Pro určité fáze vývoje byly nezbytné i negativně vnímané věci jako boj, predátorství, parazitismus.
Každý má svůj směr vývoje
Na zemi žije celá řada různých mikroorganismů. Velká část z nich má důležitou úlohu v rozkladných procesech, kdy zpátky do koloběhu prvků uvolňuje jednotlivé části z odumřelé hmoty. Mikroorganismy rychle či pomalu, to závisí na složení, nakonec vše rozloží. Patogenní působení rozkladných mikroorganismů je často spíše náhodné a problémy mohou způsobovat, když se například dostanou do rány nebo do trávicího traktu imunitně oslabeného člověka. Pak existuje celá řada parazitických mikroorganismů, které často nedokážou přežít a rozmnožit se ve vnějším prostředí. Patří mezi ně třeba borelie, která se na parazitismus specializovala a během vývoje „zapomněla“, zahodila mnoho schopností, které jí samostatný život umožňovaly, a naopak se soustředí na schopnosti zvyšující její parazitické působení. Z pohledu člověka je její působení prakticky jen negativní. Kdybychom si představili mikroorganismy na určité stupnici škodlivosti, tak borelie a další intracelulární bakterie jsou těsně před viry, které považuji prakticky za nejnebezpečnější toxin. Nezapomeňte, mění informace v nás, přepisuje naši bytost.
Existují prospěšné viry?
Na druhou stranu díky parazitům existuje v přírodě mnoho krásy. Obvykle nádherně vybarvení samci dávají samicím najevo, kolik mají síly, že jsou zdraví a dokážou se parazitům dobře ubránit. Taky se díky nim rozmnožujeme pohlavním způsobem, aby docházelo k rychlejším informačním změnám u našich potomků. Prakticky každý živý druh má svého parazita, a to včetně parazitů. Parazitismus, žití na úkor druhého, bez přínosu, je jednou variantou boje. Jedním z důsledků parazitismu je, že nutí organismy stát se dokonalejšími, odolnějšími a přizpůsobivějšími.
Viry jsou na pomezí živé a neživé přírody
Živé organismy, mikroorganismy jsou různě složité. Viry stojí na pomezí živé a neživé přírody, protože nemají metabolismus, samy se nedokážou rozmnožit, ale na druhou stranu dovedou reagovat na změny ve vnějším prostředí, uchovávat informace a vyvíjet se. Už dlouhou dobu si kladu otázku: „Existují prospěšné viry?“ U bakterií a plísní je jasné, že ano. Úkolem virů je přenášet informace napříč všemi živými organismy včetně mikroorganismů v síti života. Když se ale podíváme na viry, které jsou známé, tak většinou informace jimi přenášené působí negativně. Existuje jen pár výjimek, kdy došlo k využití
informace ve prospěch hostitele a ta se zapojila do genetického kódu. Například gen syncitin, který je endogenním retrovirem, ovlivňuje vývoj placenty a působí imunosupresivně, což je v těhotenství potřebné. Některé bakterie využívají bakteriofágy (bakteriální viry) pro přenos informací, které zvyšují jejich patogenitu, některé rostliny využívají viry pro zvýšení odolnosti proti suchu. Většina virů je tedy škodlivých a jsou „extrémními“ parazity.
Vznik a vývoj virů
Škodlivost většiny virů potvrzuje i hypotéza jejich vývoje. Existují vlastně dvě. Jedna starší, která tvrdí, že viry „byly první“, že patří mezi nejstarší mikroorganismy a při vývoji buňky z nich vzniklo jádro. Od této hypotézy se kvůli mnoha důvodům prakticky upustilo. Druhá hypotéza tvrdí, že viry jsou dokonalí parazité. Byly to původně prastaré buňky, které se díky parazitickému způsobu života zbavovaly „nadbytečných“ funkcí, které mohly využívat u hostitele. Ke svému životu, rozmnožování i působení proto vždy potřebují živou buňku. Prastarým způsobem komunikace mezi buňkami jsou vezikuly – váčky s informacemi – a viry se z nich prakticky vyvinuly. Proto tento způsob komunikace dokonale ovládají a samozřejmě využívají. Při své evoluční historii se viry naučily kompletně ovládat buněčné funkce, ovlivňovat genetickou informaci a tvořit pomocí buněk proteiny. Také z napadených buněk vybírají, mění geny a pomocí vezikul a dalších částic šíří informace do dalších buněk. Tím dokážou doslova přeprogramovat všechny buňky a tím i celý organismus.
Dvě podoby virů
V poslední době jste se o virech mohli z různých zdrojů dočíst celou řadu někdy až rozporuplných informací. Často vychází z nepochopení z toho, co viry jsou a že mají dvě základní podoby.
- Extracelulární neživé formy – „zakuklené“, zabalené – jsou jen hrozbou, informace se dostává do blízkosti buněk a hrozí, že je napadne a změní.
- Buněčné, živé, „akční“ formy – živá buňka je virem napadena, ten ji přeprogramuje nejen pro množení viru, ale i pro další činnosti, které jsou součástí virové informace, a vzniká tzv. virocell. V detoxikaci tento stav nazýváme akutní nebo chronickou infekcí, dochází k množení viru, napadáním dalších buněk, a to se projevuje akutními nebo chronickými problémy. Buňky napadené virem, kde se viry aktivně nemnoží, se odborně nazývají ribovirocelly, v detoxikace se často označují jako intracelulární (vnitrobuněčná) virová mikrobiální ložiska. Poškození organismu je zákeřnější, dochází ke změně činnosti buňky a skrytému přeprogramování organismu pomocí informačních částic, které napadená buňka vytváří.
Dejte pozor na záměnu
Problémem celé řady vyšetření a testování je, že tyto dvě podoby zaměňuje, přitom jejich dopad na organismus je rozdílný. Onemocnět respirační infekcí můžeme jen v tom případě, že se na naše sliznice dostanou kompletní, extracelulární neživé formy (viriony), ty proniknou přes ochrannou bariéru sliznic, infikují naše buňky, začnou se kopírovat a pronikat do dalších buněk uvnitř v organismu. Virové částice mají řadu podob, nejsou to jen viriony, které jsou tvořené „zabalenou“ nukleovou kyselinou (DNA, RNA) do proteinových obalů. Velká část je inaktivovaných virionů, které jsou poškozené, nekompletní, chybí například potřebné enzymy, kterými se částice dokáže navázat na buňku a z těchto virionů je riziko proniknutí do buňky opravdu hodně nízké. Proto se z vyšetření založeném na nakopírování informace (RNA, DNA molekuly) a zjišťování, zda je určitá informace na sliznici přítomná, nedá usuzovat, zda jedinec může někoho nakazit.
Inteligence virů
Viry jsou „chytřejší“, než si vůbec dokážeme připustit. Nevytváří jen viriony – virové částice, do kterých vkládají svoji původní genetickou informaci, ale zároveň mají mnoho dalších různých podob. Částice podobné virům vznikají dokonce v mnoha mikroorganismech; například plasmidy, přidané genetické informace bakterií, se od virů liší minimálně, prakticky jenom v tom, že plasmidy neobsahují geny kódující kapsidové bílkoviny. Živé buňky ovlivněné určitou informací včetně virové mohou vytvářet tzv. GTA částice – gene transfer agents, částice přenášející geny mezi různými typy buněk. Mohou vznikat i membránové a jiné vezikuly, balíčky, které přenášejí informace ve formě DNA nebo RNA. Sem patří i spirogeny, částice, které vytváří borelie, které se chovají jako viry a napadají další buňky v organismu a mění jejich činnost.
Schopnost přeprogramovávat
Jednoduše řečeno, viry mají řadu nástrojů, jak přeprogramovat všechny buňky v našem organismu. Protože to nedělají jen přes viriony, je tento způsob současnými metodami prakticky neodhalitelný. Pokud je informace zakódovaná a neznáme kód, tak ji na úrovni vědomí nedokážeme rozkódovat. Problém je, že informace jsou baleny i do membrán našich buněk, takže pro imunitu jsou tyto částice velmi těžko odhalitelné. Z tohoto pohledu jsou virová ložiska velmi nebezpečná a v detoxikaci by se měl klást velký důraz na jejich odstraňování.
Virové továrny
Skutečným parazitem při virové nákaze se stávají virové továrny, vnitrobuněčné struktury, které jsou vytvářeny podle virových informací a vznikají rozsáhlým přeskupením cytoskeletu napadené buňky. Cytoskelet je pro buňku nejen vnitřní zpevňující kostrou, ale zároveň i mozkem. A ne ledajakým, probíhají na něm kvantové procesy, které umožňují informační, kvantové provázání s vesmírným informačním polem. Podle vědce Rogera Penrose tento „kvantový mozek“ buněk tvořených cytoskeletem nás propojuje s naší nesmrtelnou duší. Logicky – pokud je narušený, ztrácíme propojenost se společným informačním polem (Vesmírem, Bohem). Ztrácíme intuici, víru, důvěru, lásku, radost, a naopak nastupuje úzkost, smutek, obavy, zmatenost… Mějte prosím před virovými nákazami respekt, zabraňte svému nakažení, tedy hlavně vzniku virových ložisek, která vás mohou ohrozit nejen na fyziologické rovině, ale změnit i vaši psychiku a duši.
Protivirová imunita
Existují virové továrny mnoha typů – viroplasmy, sferuly, vezikuly s dvojitou membránou, tuby atd. Kromě toho, že zvyšují účinnost a přesnost při množení virů, tak také často chrání viry před imunitní obranou hostitele. Z tohoto důvodu musí být protivirová imunita opravdu silná a dobře řízená, aby dokázala v organismu zlikvidovat všechny typy virových ložisek včetně virových továren v napadených buňkách. Pro zajímavost, koronaviry vytváří virové továrny podobně jako kardioviry, enteroviry, coxsackie, polioviry…, vznikají vezikuly s dvojitou membránou z membrán plazmatického retikula a Golgiho aparátu a mohou se tak skrytě kopírovat v izolovaných váčcích skrytých před senzory vrozené buněčné imunity. Pro zvládnutí těchto typů virů je důležitá nejen přirozená imunita (vliv jater), ale také obrovsky důležitá i imunita specifická (vliv sleziny).
Kam cílí respirační viry?
Nejlépe si dokážeme odpovědět, když si představíme pentagram a člověka. Horizontální osa tvořená játry a slezinou symbolizuje hmotnou rovinu člověka, také toxiny v těchto orgánech obvykle stojí za metabolickými a imunitními problémy. Vertikální osa, směr, šipka, která je tvořena ledvinami, plícemi a srdcem symbolizují duchovní podstatu člověka. Nejvíce nás v případě nákazy ohrožuje imunitní nerovnováha, imunitní nedostatečnost. Skoro se zdá, jako by respirační viry využívaly naší nerovnováhy v hmotné rovině mezi principem jater, zdravou kreativitou, akčností a principem sleziny, rovnovážným principem odporu a sympatií, kdy dokážeme rozlišit prospěšné od poškozujícího.
Obě nerovnováhy způsobené virem mají vliv na psychiku, hlavně na úzkostlivost a depresivnost. Co je pro tyto stavy společné? To, že nastolují „neakčnost“ pasivitu a snadnou ovladatelnost. Důsledky si domyslete sami. Primárním okruhem, kudy respirační viry vstupují do organismu, jsou plíce, které ovlivňují schopnost adaptace a ta je v tuto dobu klíčová. Nechám se okolnostmi zbavit veškeré radosti? Pokud ano, výkonnost a imunita plic poklesne. Moje řešení pro dnešní dobu je každodenně vnímat a prožívat drobné radosti, nahradit plánovaný (často zrušený) program jiným smysluplným. Nejdůležitější je uchovat si svobodu v srdci a nenechat si vnutit emoce. Pozor, může to být náročné, ale je důležité si to uvědomit.
Mějte se před respiračními viry opravdu na pozoru, ložiska ohrožují naši duchovní podstatu. Symbolicky z principu plic – kovu, který je teď nejaktivnější, mohou být vykovány okovy k uvěznění nebo meč k osvobození. Podobně je tomu u principu ledvin – vody: buď může zamrznout a vše zastavit nebo naopak vytvořit vodopád kreativity. Co vytvoříme, je na každém z nás.